Další obyčejný večer

Kradl se chodbami jako zloděj. V černých kalhotách, roláku a měkkých mokasínech se pohyboval neslyšně a skoro neviditelně. Vyhnul se pohyblivému schodišti a na dřevěných stupních našlapoval pomalu a s rozmyslem. V útrobách hradu ho neprozradilo ani světlo měsíce. V duchu počítal kroky.

Devatenáct, dvacet, jednadvacet, otočil se doleva a narazil do zdi.

Safra, vždyť tady měla být chodba. Copak neumím počítat? 

Chvíli nerozhodně stál, pak udělal ještě dva kroky dopředu, ruku na zdi. Objevila se křižovatka a ústí chodby. 

Plácl se do čela. Delší krok! Museli mít delší krok.

„Ale, ale, koho to tady máme?“ ozval se nepříjemný hlas.