02. Postavení moderní čarodějky ve vědecké obci

Nerissa se unaveně zhroutila na sedačku v metru a na okamžik zavřela oči. I když se před odchodem z práce vysprchovala, pořád měla pocit, že má na rukách sliz z čerstvě vylíhlých opeřených hadů, a od chvíle, co opustila líheň, vyhřátou na pětatřicet stupňů, s ní i ve vlněném kabátě lomcovala zima. Ale po teráriu už se jim plazili čtyři malí hádci, takže pokud začnou sami žrát, bude mít zoo přírůstek, jakým se může chlubit.
Strojový hlas oznámil, že cestující mají ukončit výstup a nástup, a ozvala se rána. Nerissa otevřela oči a zamžourala. Nějaký mladík na poslední chvíli proskočil zavírajícími se dveřmi a narazil do tyče. Zanadával a začal hledat místo k sezení. Zamířil k sedadlu vedle Nerissy, ale když si všiml oranžové pásky na jejím rukávu, rychle se zadíval jinam a postupoval vozem dál. Nerissa jen protočila oči a vytáhla z batohu knihu. Co si tak myslíš, že udělám, uhranu tě pro zábavu? Vždyť bych za to dostala doživotí, oslovila ho v duchu.
Po cestě v metru střídavě poklimbávala a četla si. Vagon se pomalu zaplňoval prvními lidmi, cestujícími do práce. Sem tam měl někdo z nich na rukávu stejnou pásku jako ona, i když například kitsune, která sice vypadala jako elegantní dáma ve středních letech, nicméně pod okrajem kabátku se jí houpalo hned šest huňatých liščích ocasů, sotva potřebovala jiný způsob, jak světu oznámit, že není člověk. Ale pravidla byla pravidla a pořád se jim vedlo mnohonásobně lepší než před třiceti lety.
Nerissa vystupovala až skoro na konečné a pak už ji čekala jen krátká cesta autobusem a pár metrů pěšky k malému domku na předměstí. Vyběhla tři schody ke vchodovým dveřím, odemkla, v úzké předsíni odložila batoh a pověsila kabát na hřebík. Ze pootevřených dveří po pravé straně se už ozývalo cinkání příborů a ranní show v rádiu, a tak Nerissa zamířila tam.
„Ahoj, Risso,“ pozdravila ji teta a pozvedla šálek kávy.
„Dobré ráno, Gretchen, Pascale,“ pokývla i strýci, který odpověď zamumlal přes plnou pusu míchaných vajec.
„Jak šlo líhnutí?“ zeptala se teta Gretchen, odložila sešit křížovek a tužku si zapíchla do pevně utaženého drdolu šedých vlasů.
Nerissa neodpověděla, jen vytáhla ze skříňky největší hrnek a sáhla po konvici s kávou.
„Aha,“ utrousila Gretchen vědoucně. „O kolik jste přišli?“
„Jen o jednoho,“ odpověděla Nerissa. „Ostatní čtyři vypadají životaschopně, jeden kluk a tři holky, ale vůbec se nám nedařilo je rozkrmit. Lucien to bude ještě zkoušet dneska přes den, doufáme, že začnou žrát brzy.“
Strýc zvedl hlavu, ale než stačil cokoliv říct, ozvala se teta: „Co nám neříkáš?“
„Co tím myslíš?“ zeptala se Nerissa nevinně, i když věděla, že je to marné. Teta Gretchen vycítila, že je něco v nepořádku, s přesností zkušeného ohaře. Magie v krvi Kleinů sice patřila k těm slabým, ale zato se nemýlila. I proto teta jen zvedla obočí a čekala.
Nerissa si povzdechla a vypověděla jim všechno o návštěvě profesora Ostergaarda.
„Něco mi na tom nesedí. Laborantku by si přece mohl snadno sehnat na vlastní univerzitě. Tak proč se hrabal až sem, aby mi to nabídl?“ poslední větu směřovala ke strýci Pascalovi.
„Ostergaard kdysi pracoval s tvým tátou. Ne na Morinkay, na to je moc mladý, ale potom,“ odpověděl strýc a přejel si dlaní po řídnoucích vlasech. „A víš, jací jsou lidé. Když už potřebují někoho z nás, raději sáhnou po někomu osvědčeném.“
„Ale stejně. Zas tak dobrá nejsem,“ natáhla se Nerissa pro toast.
„Jen se nepodceňuj, zlato,“ pousmála se Gretchen. „Možná profesůrek hledá zákulisního autora.“
„Myslíš?“ zajiskřily Nerisse oči. Lidští vědci, kteří si chtěli trochu navýšit počet článků, občas uzavřeli dohodu s magickými bytostmi v jejich oboru. Čaroděj, vlkodlak nebo jiný Nepřirozený získal data a sepsal studii a člověk ji pak pod svým jménem poslal do odborného časopisu, který by nikdy nepřijal příspěvek, který by měl jako hlavního autora nečlověka. Pro lidi jako Nerissa představovala pozice zákulisního autora tak trochu splněný sen – vždyť jak jinak by mohla svoji práci zužitkovat?
„Je to možné,“ přitakal Pascal vážně. „Nebo si myslí, že od táty víš o Morinkay něco, co ostatní neví.“
Věta chvíli visela ve vzduchu. Teta Gretchen těkala pohledem z Nerissy na Pascala a zpátky, než se zvedla a začala sklízet špinavé nádobí. Sice byla pokrevní sestrou Nerissina otce, ale byl to Pascal, kdo s Leopoldem Kleinem dlouhá léta pracoval a kdo ho znal nejlépe.
„Vzal mě tam jen jedinkrát, když mi bylo šest,“ namítla Nerissa. „Jak bych mohla něco vědět? Ledaže…“ Ramena jí poklesla a postavila hrneček zpátky na stůl. „Nechal tu krabici i k Morinkay, že ano?“
„Leo nikdy nevyhodil jediný papír s poznámkami,“ pousmál se Pascal. „Samozřejmě, že měl krabici i k Morinkay. Prospi se a odpoledne se po ní podíváme.“
„Proč?“ pohodila Nerissa hlavou, narovnala se a sáhla znovu po kávě. „Dopiju tohle a můžeme vyrazit.“