2. část

Celé to začalo asi rok a půl nazpět. Sen o dřevostavbě v korunách stromů se mu sice zdával od dětství, ale byl to jen jeden z mnoha opakujících se snů, jakých se každému zdají desítky. Věci se změnily, když se začal do zeleného šera nořit každou noc. Místo v něm zničehonic začalo vyvolávat úzkost časem přecházející v liknavý pocit strachu. Ráno se probouzel zborcený potem, unavený a nevyspaný. Večer dlouhé hodiny zíral na mihotají se světla velkoměsta za oknem ve snaze odvrátit neodvratitelné.

Pomohl mu až terapeut. Dlouhé roky si myslel, že za pravidelné návštěvy jen vyhazuje peníze oknem, ale nedávná zkušenost ho vyvedla z omylu. Kdo to mohl tušit? Terapeut mu poradil založit si deník a vést si zápisy o každém jednotlivém snu. Poradil mu nebránit se snům, ale přijmout je za vlastní. Tím začala éra průzkumu dřevostavby. Noc za nocí se vydával do spletitého bludiště lávek, schodů a plošin - každá taková raná výprava si vynesla detailní zápis do deníku, z nichž se začala rýsovat kompletní mapa labyrintu.

Brzy pochopil, že ve větě snů není sám. Neustále měl pocit, že ho něco nebo někdo pozoruje. Několikrát měl už už dojem, že něco zahlédl koutkem oka, ale vždy šlo jen o hru stínů. Jindy slyšel zvuky - sérii škrabaní a ťukání, jaké nejde vysvětlit skřípotem vysychajícího dřeva. A v dálce někde venku dřevostavby byl Zvuk. Když ho slyšel poprvé, málem přepadl přes zábradlí plošiny. Pokusil se Zvuk popsat do deníku, ale nepovedlo se mu to. Zvuk tam nebyl při každé návštěvě, ale pokaždé, když se objevil, byl blíž a blíž.

A potom přišel zlom. Tajemná kniha ve středu kruhového stolu byla zoufale mimo jeho dosah, ale jedné noci našel vedle ní ležet ohořelý kus papíru. Na zbytku obálky byl úhledným písmem napsaný fragment adresy - Hammond, Maine. Terapeut mu poradil vzít si dovolenou, zajet si na čerstvý vzduch do hlubokých lesů severu. Třeba přijde na jiné myšlenky.

Nebo najdu odpověď na otázky, pomyslel si John.