2 Kavárna

Těžko říct, kdo vymyslel takhle neútulné uspořádání.
Kavárna na Míráku osvětlená ostrými zářivkami neměla stolky, jak bývá zvykem, nýbrž dlouhý okrouhlý pult, kde hosté hřadovali vedle sebe na vysokých židlích. Z ulice doléhal hluk aut a řinkot tramvají a málokdo měl chuť dlouho se zdržovat.
K večeru se tam zákazníci střídali jak na běžícím pásu. Většinou do sebe mlčky hodili něco pro zahřátí, zaplatili a prchali domů či na nákupy. Šedovlasý číšník za barem připomínal obsluhu rychle jedoucího stroje. Dva muži v tmavých oblecích rozkládali kufřík s nějakými listinami a polohlasně probírali obchodní záležitosti. Rozčepýřená studentka do sebe lila už třetí kávu a přitom se snažila soustředit na skripta. Mladík v odrbaných džínách krmil mincemi hrací automat.
Ve stíněném koutě na samém kraji baru seděla mladá žena ve strohých černých šatech dlouhých až po kotníky, podpírala si dlaní nakratičko ostříhanou světlou hlavu a druhou rukou si pohrávala s cigaretou. Občas usrkla kávy. Znechuceně pozorovala nedojedenou topinku na talířku před sebou, jako by se nemohla rozhodnout, co si s ní počít.
Vedlejší místo hřmotně zabral nový zákazník. Pán okolo šedesátky byl štamgast. Přivedl s sebou malého chlupatého pejska, který se poslušně uložil k nohám pánovy židle, objednal si „jako vždycky“ a s šustěním si rozložil noviny.
„To se na to podívejme,“ brumlal chvílemi. „Darebáci, já bych je hnal…“ Náhle noviny prudce zmačkal. „Už zas!“ vyrazil ze sebe hlasitě.
Blondýnka se probrala z letargie. „Copak se stalo?“ zeptala se zvědavě.
„Zas jeden pohřešovaný,“ odpověděl pán rozhorleně. „Lidi mizí a nikdy se už nenajdou. Živí ani mrtví. A nikdo s tím nic nedělá.“
Barman na dívku vrhl soucitný pohled. Věděl, co přijde.
Nevšímala si toho. Historky cizích lidí poslouchala ráda, čím podivnější, tím lépe. Mockrát se jí to už vyplatilo. A času měla dneska spoustu. S nelíčeným zájmem se zeptala: „Proč myslíte?“
„Tomu byste neuvěřila,“ zabručel muž, ale už se nakláněl blíž. „Zažil jsem tragédii a nikde není dovolání. Nechci vás obtěžovat, slečno. Lidi by ale tohle měli vědět a mít se na pozoru.“
„Máte pravdu. Povídejte,“ povzbudila ho a nabídla mu cigaretu.
„Děkuju. Já jsem nějakej Malina, celý život jsem dělal na dráze, teď už jsem v penzi.“
„Lada Durmanová. Těší mě.“
Pan Malina se maličko uklonil a pokračoval: „Mám… měl jsem… syna. Jediného syna.“
V dívčiných hnědých očích se zalesklo pochopení a soucit.
„Láďa chtěl vždycky na novinařinu, ale nedostal se. To víte, neměli jsme žádnou protekci. Ale přesto se snažil. Přes den pracoval na poště a po nocích psal. Vyšla mu jedna tenká knížka. Povídky.“
Lada neurčitě kývla.
„Zrovna připravoval další a s tou chtěl konečně doopravdy prorazit. Když jsem s ním naposledy mluvil, byl nadšením bez sebe, tvrdil, že je na stopě něčemu velkému a příští knížka bude bomba. Varoval jsem ho, ať si nic nezačíná s politikou, jenže o to prý vůbec nešlo. Prý odhalil nějakou záhadu, byl jako v transu. Po večeři odešel a už jsme ho nikdy neviděli.“
„Jak je to dlouho?“
„Už to budou čtyři roky.“ Pan Malina smutně potáhl z cigarety. „Žena mezitím umřela, to trápení jí dodalo. Zůstal jsem sám a pořád na Láďu myslím, co se mu mohlo přihodit.“
„To je mi líto. Četl jste ten rukopis?“
„Hledal jsem ho, ale vzal si ho nejspíš s sebou. Netuším, co tam bylo, nenašel jsem ani žádné poznámky.“
„A co policie?“ nadhodila Lada.
„Tss. Nejdřív nechtěli dělat vůbec nic, že dospělý třicetiletý chlap si může jít, kam chce. Až po dvou měsících vyhlásili celostátní pátrání. Ale vsadím se, že jen protože jsem je pořád urgoval, jinak by se i na to vykašlali. Hnal jsem to nahoru, stěžoval jsem si, kde se dalo. Stejně dobře jsem mohl jít na lampárnu. Všude mě odbyli, komouši zatracený. Po revoluci jsem se snažil Láďův případ znovu otevřít. Myslíte, že se něco změnilo? Nic, zhola nic. A já vám povím, slečno, že to není samo sebou. Syn někomu pořádně šlápl na kuří oko a doplatil na to, na to vsadím krk.“
Lada zamyšleně přisvědčila: „To je docela dobře možné.“ Vtom si něco uvědomila a její velké oči se rozšířily ještě víc: „Říkal jste Láďa? Ladislav?“
„Ano.“
Vzrušeně poskočila na stoličce: „Loni se mi dostala do ruky povídka o prokleté lampě. Od Ladislava Maliny. Je to on?“
„Jo,“ zamračil se pan Malina. „Líbilo se vám to aspoň? Ani mu nezaplatili, nevím, co vzniklo za tahanice, když celý náklad prý zmizel z prodeje ani ne za týden, ale k ničemu dobrému to jeho fantazírování nikdy nevedlo.“
Dívka vtáhla vzduch skrz zuby.