2. Výtahy

o čtyři měsíce dříve

„Hééj rup! A znovu! Héééj rup! Zaberte, chlapi! Přece se necháme od těch čučkařů ze severního výtahu porazit! Hééééj rup!“
Tahle hra byla na Okraji, nejvýchodnější výspě země, stará stejně tak, jako výtahy, které spojovaly Horní Zemi s Dolními. Po celá staletí soupeřily party, které obsluhovaly oba kladkostroje, o to, která zvedne plně naložený výtah dřív. Bývaly doby, kdy patřit k téhle partě znamenalo být někdo.
Rehek tu dobu ještě pamatoval. Sloužil u výtahů vlastně celý život, od doby, kdy mu bylo šestnáct. Ale posledních pár let to i tady šlo od desíti k pěti. Od loňského léta dokonce měli co dělat, aby směny vůbec obsadili. Každou chvíli se stalo, že někdo naskočil s posledním nákladem do výtahu dolů a zpátky už se nevrátil. Rehek jim to nezazlíval. Nebýt už v letech a nemít tady rodinu, taky by si sbalil svých pět švestek a šel.
Povzbuzoval svoji partu v závodu už spíš ze zvyku. S každým záběrem mu projela pichlavá bolest v pravém rameni. Měl s ním trápení dlouho, ale posledních pár měsíců ho bolelo neustále, ani bylinkový obklad od vesnické kořenářky mu už neulevil.
Rozpadám se zrovna jako ty výtahy, pomyslil si mrzutě.

Jeho rozmrzelost se vzápětí na chvíli rozptýlila, protože jeho jižní výtah vyhrál závod s velkým náskokem. Z mlhy, která se toho rána převalovala hned pár metrů pod Okrajem, se vyloupla dřevěná gondola s šesti pasažéry a několika balíky zboží.
„Vítejte v Horní Zemi, nejúžasnějším království na světě!“ zvolal Rehek napůl ironicky a vyrazil pomoct cestujícím ven. Nabízenou ruku přijala mladá žena, která při vystupování z výtahu působila poněkud nejistě – došlápla na pevnou zem a podívala se pod nohy, jako by byla tou prostou skutečností nehoupající se hlíny upřímně překvapena.
„Poprvé nahoře?“ zeptal se Rehek přátelsky.
„Vlastně ano,“ usmála se. No, moc krásy jsi chuděrko nepobrala, pomyslel si Rehek. Dívky měla vlasy myší barvy a vodové oči jako většina dolňaček. Oproti tmavo nebo rudovlasým horňačkám připadaly Rehkovi tyhle holky vždycky nesmírně mdlé.

Jeho úvahy přerušilo v ten moment ostré prásknutí a křik. Ohlédl se a nad tím, co viděl, se mu zatajil dech. Poslední kladka v kladkostroji severního výtahu praskla. Pracovní četa se válela na zemi a volné lano se bleskově odmotávalo. Gondola výtahu, která byla už také téměř nahoře, opět zmizela v mlze. Dívka vedle něj zvedla vyděšeně ruce k ústům a kdosi z ostatních cestujících za ní začal cizí řečí nadávat nebo se modlit.
Vtom se, ač se to zdálo neuvěřitelné, uvolněné lano jaksi zamotalo do zbývajících kladek stroje. Celé zařízení se zhouplo, dřevěná konstrukce zasténala pod nečekaným rázem... pak nastalo ticho. Ozvěna křiku posádky výtahu umlkla.
„Ti měli teda kurevský štěstí,“ vyhrkl Rehek a rozběhl se k Okraji.
„Hej, vy tam dole,“ zvolal do mlhy, „jste živí?“
„Snad jo,“ ozvalo se po chvíli nejistě. „Máme tu ale raněné. Dostanete nás nahoru?“

Dostali. Bez pomoci kladkostroje to byla pořádná dřina, která vyžadovala muže z obou skupin a ještě narychlo přivolané druhé směny. Ale nakonec se posádce severního výtahu dostalo uvítání a ošetření, které otřesení cestující potřebovali.

Rehek si s tichým sykáním třel rozbolavělé rameno a smutně hleděl na trosky severního kladkostroje.
„Copak se o ty výtahy nikdo pořádně nestará?“ zeptala se mladá dolňačka, která se zničehonic objevila vedle něj. „ Taková kladka přece nepraskne jen tak?“
„Děláme, co můžem, děvče,“ zavrčel Rehek. „Ale pořádný kovář tu není na míle daleko. Krom toho bysme mu stejně neměli čím zaplatit.“
„Ale král přece posílá na údržbu peníze, ne?“
„Náš mladý král?“ zasmál se hořce Rehek. „Ten má... hm... jiné priority.“ Třeba zbavit se generálů a stoupenců starého krále. Ale to nahlas neřekl. Nikdy nevíte, kdo vás poslouchá.
„A není to jen tím,“ dodal přece jen po chvíli tiše. „Dřevo a železo není to jediné, co drží tyhle výtahy pohromadě. Ti, co je před staletími pomáhali stavět, byli královští čarodějové. A tak jako všechno v téhle zemi poslední dobou i jejich kouzla chřadnou a slábnou. Nevybrala sis, holka, na cestu sem nejlepší čas. Nevím, co tu hledáš za štěstí, ale radím ti upřímně se tu dlouho nezdržovat.“
Dívka se usmála.
„Taky vlastně přesně nevím, co tu hledám. Ale až to najdu, dám ti vědět.“ Přátelsky ho plácla po rameni a zmizela za ostatními cizinci.

Rehek toho dne pracoval dlouho do noci, než se mu spolu s ostatními podařili upravit kladkostroj alespoň tak, aby fungoval s dvěma stále funkčními kladkami. A teprve až celý znavený ulehl na kavalec, uvědomil si, že ho rameno úplně přestalo bolet.