25. kapitola: Rozčarování

První pracovní den po dovolené logicky nemohl být procházkou růžovým sadem, ale že to bude přespolní běh tundrou v neprošlápnutých botách, to opravdu nečekal.
Jediné, co se dalo označit za příjemné, byl moment, kdy mu vrchní pohotovostní sestra Creeveyová hned po příchodu společně s docházkovou knihou přisunula hrníček citrónového čaje a tácek s pěti skořicovými lívanci.
„Já jsem vám hodně chyběl, že?“
„To je pozdrav od doktora Pottera. Nechal to tu pro vás asi před pěti minutami.“
Doktor Snape se spokojeně ušklíbl a zamířil do své kanceláře, když na příjem vtrhla parta záchranářů se třemi nosítky.
„Andreas Dupont, 19 let, otrava alkoholem, Glasgow skóre 7, hypotenze, bradykardie, bradypnoe.“
„Agnes Martinová, 27 let, fraktura pánve, tržné zranění hlavy, tachykardie 120, hyperventilace, dostala desítku morfinu nitrožilně.“
„Gabrielle Delacour, 20 let, tonutí v bazénu, na místě oběhové selhání a resuscitace, v sanitce naskočilo srdce, bradykardie 40. Bezdeší. Intubovali jsme cestou.“
Z lékařského pokoje okamžitě vyrazili Diggory a Potter, kteří už stihli vystřídat noční kolegy. O tři vteřiny později vyběhla ze své pracovny Lily.
„Cedric veze Martinovou na jedničku, já s Harrym přebíráme Delacourovou a jedeme na dvojku, Severusi, pan Dupont je tvůj – vyšetřovna 5.“
„Já dnes nesloužím na pohotovosti,“ ohradil se Snape.
„No a?“ Potterová mu přidělila kartu pacienta.
„Asi jsi mi špatně rozuměla. Já nejsem součástí urgentního příjmu a nejsem tvůj podřízený. Zavolej k panu Dupontovi někoho ze svých lidí.“
Položil kartu na recepční pult, obrátil se k Lily zády a sledován ohromeným pohledem Denisy Creeveyové vykročil směrem k ARU.
„Nemůžeš odmítnout převzít kritického pacienta!“ zařvala Potterová, jakmile našla ztracenou řeč, a okamžitě se za ním rozběhla.
„To nemůžu,“ odsouhlasil. Ani se neobtěžoval zpomalit. „Jenomže namol opilý adolescent, který potřebuje akorát trochu epinefrinu a dialýzu, není kritickým pacientem.“
„Dobrá. V tom případě pana Duponta převezmu sama a tebe oficiálně žádám, abys poskytl neodklanou resuscitační péči slečně Delacourové.“
Neponechala mu žádný prostor pro vyjádření, otočila se a odešla na vyšetřovnu 5. Dva copy rudých vlasů za ní povlávaly, stejně jako plášť a pod ním letní šaty barvy indigové modři.
Snape si podrážděně odfrknul a vrazil svoji snídani do rukou Marietty Edgecombeové, která už mu z anesteziologicko-resuscitačního křídla vyšla naproti, aby ho bombardovala novinkami.
„A co s tím mám dělat?“ zavolala zoufale.
„Zkuste to nesníst, než se vrátím,“ houkl přes rameno a zmizel za dveřmi druhé vyšetřovny, kde mladší doktor Potter pilně pracoval za asistence sestry Denisy.
„Dobré ráno, doktore Snape. Už jsme nabrali arteriální krev na ASTRUP, krevní obraz a toxikologii. Intubace v sanitce proběhla bez komplikací, rourka i manžeta mají dobré umístění, připojil jsem pacientku na ventilátor a nastavil průtok kyslíku na 6 litrů za minutu. Saturace podle oxymetru 87 a stoupá. Intravenózně jsme podali 0,5 miligramu epi a 5 jednotek lidokainu kvůli komorovým extrasystolám. Rentgenové snímky poslány na radiologii jako STATIM. Teď odsávám z plic tekutinu za pomoci ultrazvuku. Vzorek pošleme do laborky. Konzultace neurologem už je objednaná. Papilární reflexy dobré, okulocefalický reflex pozitivní, zornice intaktní a reagují na světlo. Vypadá to, že mozek není vážně poškozen.“
„Výborně. K čemu tu vůbec jsem?“
„Abyste pacientku přijal na jednotku intenzivní péče?“ zazubil se na něj Harry, opatrně vytáhl jehlu z boční strany dívčina hrudníku a naplněnou velkoobjemovou stříkačku podal Denise. „Méně než 200 mililitrů, obsah čirý. To vypadá nadějně.“
Ošetřil vzniklou ránu, přelepil ji náplastí, odstrčil stoličku, na které seděl, když prováděl punkci, stáhl si rukavice a hodil je do koše. Potom vzal kartu pacientky, zapsal do ní všechny výkony a podané medikamenty a vtiskl ji Snapeovi do rukou.
„Je vaše, doktore Snape.“
„Zkuste tu spokojenost se sebou samým nedávat tolik najevo, doktore Pottere. Zapomněl jste ji nechat vycévkovat.“
„Nezapomněl,“ zastala se ho Denisa. „To udělají vaše sestry.“
„Standardní postup –“
„Nikoli,“ přerušila ho staniční chladně. „Pacientka není indikována k odběru moči ani k operačnímu výkonu a vaše sestry snad s Foleyovým katétrem pracovat umí, nebo ne?“
„Dobrá,“ kapituloval Snape. „Zřejmě jsem měl lépe vyjádřit dojetí nad naším znovushledáním a doktoru Potterovi pogratulovat k úspěšné promoci. Možná byste pak byli vstřícnější. Příště budu citově angažovanější.“
„Taky vás rádi vidíme,“ uchechtl se Potter. „Jdu si dopít kafe. Mějte se.“
Když o pár minut později převáželi Gabrielle Delacourovou na ARO, všiml si Severus, že ho Denisa častuje podivně pichlavými pohledy. Rozhodl se to ignorovat.
Hned ve dveřích oddělení na něj znovu udeřila Marietta.
„Doktore Snape, tu snídani máte na stole spolu se všemi kartami aktuálních pacientů. Doktorka Sinistrová odešla domů. Říkala, že už na vás nehodlá čekat ani o vteřinu déle. Profesor Slughorn vzkazuje, že se tu v poledne zastaví, aby s vámi probral objednávku nových plicních ventilátorů. Doktor Dumbledore vás zve na odpolední čaj, až tu dnes skončíte. Na záznamníku máte nějaké zprávy a doktor Potter starší chce, abyste mu co nejdřív zavolal. Nesdělil mi, o co jde. Na pacienty dohlížejí Zabini a Flint. Blaise chce vědět, jestli si má vzít na starost ranní vizitu. Marcus mě požádal, abych vám tlumočila –“
„Můžete na chvíli zmlknout?“
„Co – co prosím?“
Marietta vypoulila oči a nervózně potřásla hlavou s ulíznutými černými vlasy. Vypadala jako žába, která právě spolkla příliš velkou mouchu a teď neví, co se bude dít.
„Mlčte,“ zopakoval doktor Snape. „Prostě chvíli nemluvte, ano?“
Umístili slečnu Delacourovou na pokoj intenzivní péče a předali ji službukonající sestřičce. Denisa odtamtud urychleně zmizela a Severus se odebral do své kanceláře.
Marietta ho poněkud nejistě následovala. Dostala sice příkaz mlčet, ale o pohybu nebyla řeč.
Když Snape odemknul a vstoupil, zůstal krok za prahem nevěřícně zírat na místnost, v niž už se nenacházel jednoduchý konferenčí stolek, úzká šatní skříň, knihovnička a čtecí ušák, nýbrž těžký starožitný nábytek a morbidně obézní květované křeslo s naducanými polštáři, které působily dojmem, že se vás pokusí pozřít, jakmile mezi ně dosednete. Stěny už nebyly bílé, ale visely na nich tapety s motivy andělíčků, zlatých fontán a opulentních hostin.
„Co se stalo s mou kanceláří?“
„No, pokud jde o nábytek –“
„Nejen o nábytek, ale tím můžete začít.“
„Vaše věci jsme přestěhovali do sklepa.“
„Do sklepa? Myslíte pod márnici?“
„Jo. Jsou ve skladu 3, vedle kotelny.“
„A co dělají vedle kotelny?“
„Profesor Slughorn je tam nechal přestěhovat, aby se sem vešly jeho vlastní věci. Říkal, že jestli má za vás zaskakovat, potřebuje pracovnu a nemíní pendlovat mezi nemocnicí a univerzitou.“
„Vytapetoval tady...“
„Bílá mu prý nedělá dobře na nervy. Chtěl si to tu trošku zvelebit.“
„Zvelebit říkáte?“ Snape se zatvářil silně znechuceně, několikrát se zhluboka nadechl a pak se kolem rozměrného nábytku probojoval za svůj úřední stůl. Ten jako jediný zůstal na místě, přestože jeho strohost poněkud narušovala atmosféru barokního salónku.
„Byl jsem pryč dva měsíce a tady to vypadá jako v zámku na Loiře... Moment,“ zarazil se, když ho zprovozněný počítač odmítl pustit do systému. „Někdo měnil heslo?“
„Profesor Slughorn,“ přikývla Marietta. „Máte ho napsané na papírku v horní zásuvce.“
Severus sáhl do šuplíku a vytáhl parfémovaný lísteček se sýkorkami.
„123456?“ povytáhl obočí.
„Profesor už nemá takového pamatováka jako kdysi,“ vysvětlila.
Snape naťukal do přihlašovací kolonky sérii číslic a hned nato vtiskl heslu opět sofistikovanější podobu.
„Až bude po vizitě, zařiďte prosím, ať se sem vrátí původní vybavení. A nechte strhat ty ohyzdné tapety.“
„Dobře. Ale víte, že nejsem vaše sekretářka, že?“
„Ne? Už pět let se tak chováte. Takže následujících pár hodin vás jistě nezabije. Dejte to tady do pořádku a pak mi připravte kompletní dokumentaci případů z období mezi 1. červencem a 31. srpnem.“
Marietta na něj zahlížela s notnou dávkou ublíženosti. A zahlížela dlouho. Snad jako by čekala, že jeho příkrost zmírní nějaká omluva.
„To je všechno. Můžete jít.“

Setkání s profesorem Slughornem krátce po poledni bylo podobně ubíjející, jako když vás přijedou navštívit rodiče vaší manželky, k nimž se musíte chovat uctivě a poníženě, třebaže byste je mnohem raději vypoklonkovali.
„Udělal jsem si u vás pohodlí, doufám, že vám to příliš nevadí,“ usmíval se na něj Horace Slughorn s falešnou provinilostí, zatímco se rozvaloval v obrovském květovaném křesle. (Marietta si s organizací stěhování dávala na čas.)
„Ovšemže ne,“ zalhal Severus.
„Ještě dnes sem nechám poslat firmu, aby mé sběratelské skvosty dopravila zpět na univerzitu.“
„To od vás bude velmi laskavé.“
„Jak jste se měl na dovolené? Vidím, že jste se krásně opálil. Byl jste někde na jihu?“
„Ano.“
„Daleko?“
„Tak daleko, jak jen to šlo.“
„Během vaší nepřítomnosti se neudálo nic, co by stálo za zmínku.“
„To vlastně slyším docela rád. Co ty ventilátory? Marietta mě informovala, že se chystáte zprostředkovat nemocnici nějakou dodávku nového vybavení.“
„Ach ano. Proto jsem koneckonců zde,“ zachechtal se Slughorn bodře. „Můj dobrý přítel ze společnosti Grunnings mi za kvalitu ručí svým krkem. A že je to pořádný krk! Má tři brady,“ dodal polohlasem, jako by ho snad dobrý přítel ze společnosti Grunnings mohl zaslechnout. „Vernon Dursley. Možná se znáte. Je to manžel sestry doktorky Potterové.“
„Vím, o koho jde. Bohužel jsem zatím neměl tu čest. Čili pan Dursley chce být naším novým dodavatelem? Rádi jeho přístroje vyzkoušíme. Může nám poslat jeden nebo dva na otestování.“
„Už se stalo. Přístroje byly prověřeny v praxi a shledány naprosto vyhovujícími.“
„Shledány kým?“
„Přece mnou!“ vykulil oči Slughorn a znovu se zachechtal.
„Jistě. Samozřejmě.“
Jen co se ho Severus zbavil (starý profesor z nadýchaného náručí křesla vstával celou věčnost), rozhodl se konečně odpovědět na všechny nahromaděné e-maily a vzkazy. To by mu však nesměl zapípat pager.
Sotva dorazil na urgentní příjem, bylo mu jasné, že se odtamtud minimálně další dvě hodiny nehne. V hale se to hemžilo zoufalými, naříkajícími lidmi v ožehlém a potrhaném oblečení, z parkoviště sanitek přiváželi akutní pacienty s infúzemi a kyslíkovými maskami.
„Další už vzít nemůžeme!“ řval Hagrid do vysílačky a do toho se snažil krotit dav lidí, kteří se hrnuli k recepčnímu pultu. „Máme plno! Odvezte je k Milosrdným sestrám!“
„Lily?“ odchytil si doktorku Potterovou ve dveřích šesté vyšetřovny. „Co je to tady za masakr?“
„Exploze továrny na výrobu PVC na Alfa Road. Nahoď oblek a začni makat!“
Její rty stažené do tenké čárky a křeč v čelistech svědčily o tom, že není radno pokoušet její trpělivost jízlivými poznámkami. Sebral z krabice za dveřmi jednorázový mundúr a ochranné brýle.
„Volala jsi nahoru pro posily?“
Přikývla a beze slova mu zabouchla před nosem, aby se mohla v klidu věnovat jednomu z nejkritičtějších pacientů.
Vrátil se do příjmové haly a převzal od záchranářů prvního člověka s červenou páskou, na kterého narazil.
„Hagride, kde je volno?“
„Pětka!“
„Dobrá, jedeme na pětku! Info?“
„Muž, asi 30 let, popáleniny třetího stupně na šedesáti procentech, dýchaní oslabené, tachykardie 140. Nepodařilo se nám zavést infúzi, dostal desítku morfinu subkutánně do břicha.“
„Susan, za mnou! Zavedete infúzi do vena saphena magna.“
Bonesová okamžitě zanechala komunikace s lehce zraněnými v čekárně, připojila se k doktoru Snapeovi a ještě cestou na vyšetřovnu našla na pacientově pravém bérci vhodné místo pro vpich.
„Až bude kanyla uvnitř, dejte mu 50 miligramů lidokainu, nasaďte litr fýzáku s pomalým průtokem a titrujte desítku morfinu 0,2 miligramu za minutu.“
Severus poslechl plíce, připojil k muži monitor životních funkcí a pokusil se umístit mu na ukazováček ošklivě popálené ruky oxymetr.
„Tohle nepůjde,“ zhodnotil, když nedostal žádnou odpověď. „Potřebujeme katétr pro odběr arteriální krve.“
„Chcete Dopplera?“
Snape pátral pohledem po spáleném hrudníku a zvažoval, jakou má šanci správně napíchnout podklíčkovou tepnu.
„Ne. Zavolejte chirurga. Já ho zatím připojím na ventilaci. Kde jsou intubační sady?“
„Ve skříňce pod umyvadlem,“ instruovala ho Susan, mezitímco vytáčela chirurgii.
Severus prohrabal poličky zmíněné skříňky, vytáhl set s tracheální rourkou sedmičkou, zavaděč a laryngoskop, všechno hodil na volný tác a posadil se na stoličku za hlavu pacienta.
„Chirurgie vzkazuje, že už má všechny lidi tady dole. Máme si někoho odchytit.“
„Výborně,“ zavrčel podrážděně. „Tak někoho sežeňte!“
Susan prolétla dveřmi jako vítr a za chvilku už sebou přiváděla doktorku Grangerovou.
Snape, který se právě snažil prohlédnout zúženým hrdlem pacienta až k hlasivkám, její přítomnost zaznamenal jen podle závanu skořicového šampónu.
Hermiona se beze slova dala do práce. Zhodnotila všechny možné přístupy k arteriální krvi, rozhodla se pro femorální tepnu, požádala Susan o ultrazvukový monitoring, přitáhla si k lůžku volnou stoličku a z chirurgického síta sebrala skalpel.
Pětimilimetrový řez na voskově bledé kůži stehna téměř nekrvácel. Snažila se nevnímat všudypřítomný pach spálené tkáně a chemických výparů, když katétrem pronikala k cévě, a ještě usilovněji se soustředila na to, aby vytěsnila tu jedinou příjemnou čichovou stopu, kterou prostředí nabízelo – vůni muškátového květu a limety z šampónu doktora Snapea.
„Jsem uvnitř,“ zahlásila a uchopila odběrovou stříkačku, kterou jí Susan podávala.
„Skvělá práce, doktorko Grangerová,“ ocenila její výkon sestra a okamžitě se postarala o vzorek.
Hermiona si oddychla, vstala ze židle a chystala se odejít, když si všimla, že doktor Snape ještě stále zápasí s laryngoskopem v ústech pacienta.
„Zkusíme Sellickův hmat...?“
Přistoupila blíž a dvěma prsty nadzvedla muži na lůžku tracheu v místě pod hrtanem.
„Stejně se tam nedostanu,“ prohlásil Snape a odhodil použitou sadu za sebe. „Chce to menší tubus.“
„Šestku?“
Teprve teď jí věnoval pohled. A to, co uviděl, mu jemně řečeno vyrazilo dech.
„Kde jste nechala vlasy?“
„V odpadkovém koši. Chcete šestku?“
„Spíš pediatrický set. Je tu někde?“
„Ve skříňce,“ ukázala Susan pod umyvadlo.
Hermiona se vrhla na kolena a hledala ve změti plastikových obalů.
Severus mezitím popadl fibroskop a detailně prozkoumával stav dýchacích cest za hrtanovou záklopkou.
„Je tam silný otok. Trachea popálená. “
Do otevřených dveří strčil hlavu doktor Krum. Jeho plášť byl špinavý od krve a sazí. Obličej měl bledý a zamračený.
„Hermiono, potřebujeme tě na dvojce.“
„Hned jsem tam, jen... Vydrž chvilku... Mám to! Pediatrický intubační set!“
Vrátila se ke Snapeovi, roztrhla obal a vysypala pomůcky na sterilní tác.
„Saturace kyslíkem 74,“ sdělila Susan výsledek analýzy tepenné krve. „pH 5,8. Karboxyhemoglobin 45.“
Krum se původně nemínil na téhle vyšetřovně zdržovat, ale scéna před jeho očima ho zaujala. Doktor Snape zahodil fibroskop, nechal si od Hermiony vtisknout do levé ruky laryngoskop a do pravé zavaděč tracheální rourky a jakmile opět provedla Sellickův manévr, pokusil se dostat do průdušnice.
Po třiceti vteřinách pozměnil držení laryngoskopu, zaujal polohu vkleče a zkusil to ještě jednou. Tentokrát u toho na celou dobu zadržel dech a vydechl až v momentě, kdy hlasitě a sprostě zařval.
„Pacientovi modrají prsty na nohou,“ pronesla Susan napjatým hlasem.
„Udělejte trachetomii,“ navrhl doktor Krum.
„Pokud se do rány dostane infekce, do dvou dnů zemře, jeho imunitní systém je prakticky zničený,“ argumentoval Snape a chystal se učinit ještě jeden pokus o intubaci, když náhle zachytil přítomnost toho neznámého lékaře ve své těsné blízkosti.
Krum si natáhl čistý ochranný oblek, odstrčil Grangerovou stranou, postavil se k pacientovu lůžku a beze slova sáhl nejprve po Betadinu a pak po čistém skalpelu na připraveném traumatologickém sítu. Než ho kdokoli stačil zastavit, provedl vertikální řez nad horním okrajem sterna, pak rychlým a precizním T řezem protnul tracheální prstenec na přední stěně průdušnice a vytvořil okénko pro zavedení tubusu umělé plicní ventilace. Susan Bonesová naštěstí byla tak duchapřítomná, že už ho měla připravený a nedošlo k žádným zbytečným průtahům, které by zvýšily riziko infekce.
Jakmile byla tracheostomie úspěšně dokončena, doktor Krum se prostě sebral a vyrazil zpátky ke dveřím.
„Jdeme?“ podíval se tázavě na Hermionu.
Ta stála na místě jako vrostlá do země a chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala.
„Jo. Jo, jdeme.“
„A to je všechno?“ ozval se Snape, propaloval Kruma pohledem a zatímco nastavoval na dýchacím přístroji příslušné parametry, třásl se vzteky. „Přijdete, říznete si do cizího pacienta a odejdete? Jestli je tohle běžná praktika tam, odkud pocházíte, budiž, ale tady je takové chování považováno za trestuhodnou opovážlivost.“
Krum svraštil obočí a založil si ruce na prsou.
„Tam odkud pocházím, se tomu říká záchrana života.“ V jeho hlase se neodrážela sebemenší stopa emocí. „Pokud jde o případné komplikace spojené se zákrokem, nechte na recepci pacientovu kartu, udělám do ní záznam. Následky padají na mou hlavu. Mimochodem, já jsem doktor Krum, Viktor. Stálý lékař. Vy patrně budete doktor Snape, primář anesteziologie.“
Tentokrát to byl Severus, kdo se zamračil a založil si paže na hrudi.
Hermioně na krátký okamžik proletěla hlavou myšlenka, že ti dva vypadají jako dokonalý zrcadlový obraz. Jen s patnáctiletým zpožděním.

Po čtyřech úmorných hodinách ze sebe stáhl šestnáctý použitý jednorázový oblek, mrskl s ním na podlahu vedle lůžka, kde právě sestra Snydeová zakrývala mrtvé tělo, rukou stále ještě v zakrvácené rukavici podepsal kartu, tou mrštil o zem taky a zamířil pryč.
„Doktore Snape, na chodbě čeká snoubenec té ženy,“ upozornila ho Merry, než se stačil opřít do dveří. „O tom výbuchu se dozvěděl z televizních zpráv a dorazil sem až z Liverpoolu.“
Přikývl, silou vůle odsunul do pozadí svoji frustraci a zlost a vyšel vstříc dalšímu příšernému zážitku tohoto dne.
„Vy jste partner slečny Moranové?“
„Jo, to jsem já, Eddie Troy,“ zaskřípal hlasem mladý muž a vstal z plastové lavice. „Podle vašeho výrazu to nevypadá moc dobře, co?“
„Bohužel. Slečna Moranová přes veškerou naši snahu zemřela. Rozsah vnitřních zranění byl neslučitelný se životem.“
Moment, kdy musel nechat lidem prostor, aby se vyrovnali s nastalou situací, nenáviděl. Byl to okamžik, kdy většina z nich projevila silnou vlnu emocí a od lékaře se očekávalo, že dá najevo účast. On se však netoužil účastnit. Jediné, po čem prahnul, bylo zavřít se do sprchy, smýt ze sebe pot a špínu a jednoduše zapomenout, že se jeho ruce kdy dotýkaly nějaké Amy Moranové, hasičky, která položila vlastní život, aby zachránila několik cizích.
Když o deset minut později stál pod proudem teplé vody a za zavřenými víčky mu neustále naskakoval obraz té seškvařené tváře s vytřeštěnýma uslzenýma očima, jeho mozek vygeneroval myšlenku, zda by někdy dokázal obětovat vlastní život, aby zachránil pacienta.
Rychle tu absurdní úvahu odehnal, vylezl ze sprchy, natáhl na sebe náhradní oblečení a vrátil se do kanceláře, která už díky Bohu neevokovala výlet za barokními památkami.
Netrvalo dlouho a do dveří vrazila Lily Potterová, na rozdíl od něj stále ještě v propocených a zaprášených šatech, v obličeji uřícená a s několika neidentifikovatelnými smítky ve vlasech. Svezla se rovnou do křesla naproti jeho stolu.
„Předně ti chci poděkovat za pomoc v tom příšerném marastu.“
„Za jiných okolností bych řekl ,rádo se stalo', ale takhle sprostě lhát nechci.“
„Je mi fuk, jak moc nerad jsi tam byl, ale byl jsi tam a pomohl. Pak se chci zeptat, co měl znamenat ten ranní výstup? Mám s tebou přestat počítat jako s posilou na pohotovosti?“
„Ano,“ řekl tvrdě a hleděl jí zpříma do očí. „Přesně tak to prosím chápej. Nebudu už dál působit na tvém oddělení jinak než jako anesteziolog.“
„Co se stalo? Je to výsledek dlouhodobého uvažování nebo jen nějaký zkrat?“
„Mám toho prostě dost, Lily. Jsem unavený. Můj život se smrsknul na dvacet hodin práce a čtyři hodiny spánku šest dní v týdnu. V téhle šatní skříni mám víc spodního prádla než doma v šuplíku. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy jsem viděl nahého člověka, který by nepotřeboval akutně ošetřit nebo intubovat. Můj soukromý život je tak zoufalý, že by o něm mohli natočit ilustrační video pro potřeby koučinku osobnostního rozvoje.“
„Póza citového ztroskotance, co se lituje, ti ani trochu nesluší,“ odpověděla stejně tvrdým tónem. „Měl bys ji zase přenechat Blackovi a místo toho najít nějaký rozumný kompromis. Kdo tvrdí, že naše práce nejde skloubit s milostným životem? Kdo po tobě chce, abys tu zůstával do noci? Skonči v šest a jdi s někým na rande. Nikdo tě tu nedrží.“
„Radí žena, které se kvůli práci rozpadlo manželství...“
„Moje manželství se nerozpadlo kvůli práci. Rozpadlo se proto, že bylo postavené na fyzické přitažlivosti, která vyprchala. To se bohužel stává. Věšet se kvůli tomu nebudu.“
„Tvé rozhodnutí znamená pro zdejší pohotovost velkou útěchu.“
„Tak samozřejmě. Beze mě by se tu všichni posrali.“
Severus se rozesmál. Lily ho pod stolem nakopla.
„Moc se nesměj. Ty bys byl první.“
„Přirozeně.“
„Budeš doma na večeři? Máme v mrazáku ty strašně odporné pizzy, co jsme jedli na koleji.“
„Tomu se nedá odolat. Přijdu kolem sedmé... Mimochodem,“ zastavil ji na odchodu, „co je zač ten Krum?“
„Viktor? Náš nový stálý lékař. Náhrada za McLaggena. Nelíbí se ti?“
„Měl by se mi líbit?“
„Je to špičkový traumatolog a neskutečný pracant. Moc toho nenamluví, ale o to víc odbaví pacientů.“
„Doufám, že tentokrát sis nového kolegu důkladně prověřila.“
„Na to vem jed. Prověřila jsem ho tak důkladně, že znám i jeho oblíbenou polohu ve spánku.“
„Jsem si jistý, že to určitě nemělo vyznít tak, jak to vyznělo.“
„Proboha, jistěže ne!“ plácla se do čela. „Kromě toho, že fakt nejsem na zajíčky, Viktor chodí s Hermionou... Tak v sedm doma. Psychicky se připrav. Přežereme se a pustíme si Mamma Mia.“
Pocit, který mu na krátký okamžik zacloumal vnitřnostmi a zanechal v břiše ledovou stopu, neměl nic společného s vidinou mraženého polotovaru a bláznivé komedie. Vlastně se objevil a zase zmizel tak rychle, že si Severus ani nestihl uvědomit, co přesně znamená.