26. kapitola – Spi(n)knutí

26. kapitola – Spi(n)knutí

Šárka netušila, proč ji nenapadlo vyhledat tu odpověď v Knize kouzel. „Jak zabránit tomu, aby se mi lidé smáli?“ Jisté bylo, že se spolu s ní vyrojily další otázky: „Jak přimět lidi, aby mluvili o svých tajemstvích? Poznámka: bez mučení.“ „Jak okouzlovat?“ „Jak se zviditelnit?“
Jisté odpovědi na tu první otázku by tu byly. Třeba zdřevěnění jazyka. Jenže to bylo v pokročilé kapitole a Šárka měla pocit, že zrovna o tenhle efekt v tomhle hradě není nouze.
Navíc takový Janek už byl v její přítomnosti tak nesvůj, že drkotání jeho zubů podbarvovalo většinu dvorského života. Král jednou dokonce prohodil, že si říká, jestli z toho bude mít tik dřív Janek, nebo on sám.
„Pokud vím, je nejmladší ze šesti dětí a jeho bratři a sestry jsou dost divoká cháska,“ řekl.
Šárka se ho chtěla zeptat, jestli s ním skrz ty problémové sourozence soucítí, ale předem věděla, jak to dopadne.
Ze stejného důvodu nezašla za Janek, aby vyzvídala, který z jeho druhů to zahučel z hradeb do chlívku a jaké následky z toho měla nebohá zvěř. Panoši se zdáli být v plném počtu, i když působili poněkud tišeji a vyplašeněji. Zdálo se, že se jejich sklony ke spikleneckému šepotu ještě prohloubily.
Asi jako otisk jejich padlého druha ve zdejší mrvě.

Šárka ležela na břiše na mezipatře s knihou před sebou a hloubala nad zaklínadlem, u kterého měla podezření, že by mohlo proměnit lidskou ruku v hada. Nebo co se to s ní včera stalo. Louskala ho už popáté, a přestože bylo napsané o něco přehlednějším písmem než mnohá další, nedokázala se na něj soustředit.
Měla pocit, že kovový lustr u stropu se vlní jako pstruh plovoucí proti proudu v potoce, ale když se na něj ohlédla, byl nehybný a tmavý jako vždy. Mistříček měl stejně raději lucerny, které měl nachystané dole v hlavní místnosti. Ty nevyžadovaly šplhání po žebříku a akrobatické výstupy s tyčí se svíčkou.
Šárka si ho představila, jak se snaží udržet rovnováhu a předvádí osobité tance v povětří.
Bylo by vhodné, aby se v tu chvíli mistr Zdislav objevil, jako kdyby ho přivolala svými myšlenkami, ale kouzlo na přivolání blízké osoby bylo v knize beznadějně rozmazané a mistr přišel přibližně za půl hodiny.
Možná mu to trvalo ještě déle, protože se Šárka probrala s uchem přitisknutým na stránce. Druhým zachytávala tlumené hlasy.
„Je to určitě to, co jsi hledala?“
Papír zašustil.
Šárka lehce zvedla hlavu, ale rychle zadusila zívnutí, když králova odpověděla: „Ano, není to poprvé, co jsem se k tomu uchýlila.“
Chvilku bylo ticho a potom Blanka dodala: „Nelíbí se mi to o nic víc než tobě, ale byl to jasný magický útok a já na něj musím odpovědět.“
„Nejsi v tom sama. Nezapomínej na to. Král…“
„Král ztratil ženu za podezřelých okolností. Nevím, jaký podíl na tom mělo její magické nadání.“
„Údajné magické nadání,“ dodal mistr. „Sama víš, co všechno si lidé přibásní. Někdy doslova. Jak víme, ty jsi v jediné bitvě nezhubila tucetkrát tucet junů.“
Ozvala se tichá rána a Šárka si představila, jak královna praštila knihou o stůl. U mistříčka bylo podobné jednání nemyslitelné.
„Nejdřív ten ples a pak ta nehoda na nádvoří. Už jsem se s tou čarodějnickou sebrankou utkala a nehodlám nic riskovat. Zatraceně, nebudu čekat, až se mi ztratí dcera. Nebo skončí jako labuť nebo laň. Zanedlouho tu máme dobu honů.“
Mistr si povzdechl.
„Já vím, to nebyl dobrý žert,“ uznala královna. „Ale když si představím, že tu courá takové potvorstvo a zkouší to, je mi zle a jak je to v té písni: Moje zbraně už spaly šestnáct let.“
„Nanejvýš tři roky. Od toho, co jsi rozprášila loupežníky v Rysech.“
„Jeden by si myslel, že bude mít po svatbě klid na rodinu a nebude se muset pasovat s temnou mocí. Už zase.“
Šárka se snažila dýchat tak tiše a nenápadně, že nezvíří jediné zrnko prachu.
„Pořizovat do žaláře magiivzdorné okovy a ještě ho odhlučnit, aby čaroděje nepřišel někdo osvobodit. Známe to,“ sykla královna.
„Zdejší žalář je poměrně dobře vybavený a král by se jistě nedopustil takové klasické chyby, aby osvobodil náhodného vězně,“ namítl mistr Zdislav.
„Ne, ale…“ Povzdech hluboký jako studna, jako ten zmiňovaný žalář. Jako prázdné břicho žáby v bezedné studni v nejhlubším podzemí žaláře. „Musím je ochránit. Udělám proto všechno. A koneckonců je to jen záležitost krve a… možná nějakých těch kostí? Tím bych recepturu posílila, ne?“ Další zašustění. „Chápu, že se ti to nezamlouvá, příteli.“
Ozvaly se kroky. Mistrovy. Vyšel z knihovny, a když se vrátil, cosi cinklo.
„Nezamlouvá se mi to, protože ti přitom hrozí otrava.“
Šárka se změnila v kamennou sfingu. Ovšem do úsměvu měla daleko. „Řekl ‚ti‘,“ uklidňovala se v duchu, jenže moc to nepomáhalo.
„Musíš ránu důkladně vyčistit. Raději pak za mnou přijď a já se na ni podívám.“
„Dobře. Mrzí mě, že tě do toho musím znovu zatáhnout.“
„Mě mrzí, že se to stalo. Nejspíš to bylo nevyhnutelné.“ Zdislav zněl tak smutně. „Princezna už jisté vlohy vykazovala roky, nyní ovšem… sílí, to je nesporné.“
Se Šárkou se oproti jejímu očekávání nepropadla prkna a nesmetlo ji to dolů tváří v tvář rozezlené královně a mistrovi, který prozradil její tajemství, tak hluboké, že by žáby v té studni v tom žaláři… „Proboha, co je to s tebou a s těmi žábami?!“ nadávala si v duchu. A moc ráda by posedla uvažovala o žábách na prameni místo o tom, že jí mistr tak trochu a s vlídností sobě vlastní vrazil kudlu do zad.
„Budu ji dál sledovat a dohlížet na ni,“ slíbil mistr královně, aby tím ostří ještě pěkně zakroutil. „Samozřejmě to platí pro obě princezny.“
„Děkuji.“ Z královnina hlasu bylo slyšet, jak se sbírá. „Možná to byla jen zkouška, jestli jsem ve střehu. Ale jestli to zkusí znovu… Stonásobná oplátka je docela na místě.“
„Podle mého, i tisícinásobná.“

Jistě, mistříček přišel na hrad s královnou, ale Šárka byla přesvědčená, že je její učitel… spojenec… přítel? Nepropočítáte se třemi a půl knihami a na mapách nezdoláte sedmero řek a sedmero hor, aniž by… „Aniž by co? Aniž byste se nestali přáteli?“ namítla v duchu a znělo to tak krutě, že sama sebe nepoznávala. „Kdo další na tebe donáší? Panoši a pážata tě drbou za zády. Anna…“ Tohle nechtěla ani domyslet. Kde se to v ní vzalo?
Ten pocit, který se jí zadrhl v hrudi a v břiše… Podobal se okamžiku, když vám někdo vyhlásí válku?
„Už to tu jednou bylo,“ zašeptal jí v mysli ledový hlas. „Tvůj otec by mohl vyprávět.“
A jakýsi hlas, který už byl s mrazivostí tak daleko, že jí kolem srdce naskočila krusta ker, dodal: „Kdyby jednou, ty naivko.“
Ty police plné příběhů z dějin a mýtů o poschodí níž podobnými příběhy skoro přetékaly.
A jak v nich dopadaly čarodějnice?
Při všech těch nešťastných myšlenkách neměla šanci postřehnout jemné zašimrání na líci, s nímž se jí šmouhy od písmen z knihy vpily do kůže.