27. kapitola

V roce 1926 se na skok vrací do Prahy. Sochař Emanuel Kodet projevil zájem stvořit ji z bronzu. Jelizaveta tu sošku miluje. Zobrazuje ji nahou, stojící na špičkách a s rozpřaženýma rukama. Objímá svět, tančí pro něj, žije pro něj.
O rok později se do Prahy vrací znovu. Tentokrát ne pro umění. Felixovi došla trpělivost. Jí ostatně taky. Rozvod je rychlý a ani moc nebolí.
V té době žije v Paříži. Říká si Élisabeth „Lila“ Nikolska, tančí ve Folies Bergère i jinde, hraje ve filmu, je tváří divadelních plakátů. Tanec jí do života přivede nového muže. Andrej Drozdov je Rus, emigrant, tanečník. A zakrátko i Jelizavetin milenec.
Jelizaveta žije. Tančí se závoji jako Salome, v ruinách athénského Parthenonu tančí starověké tance. Tančí, miluje, směje se, pláče; nechává se fotografovat ve vyzývavých pózách, nahá, nebo zdánlivě zakrytá průhlednými závoji. Žije. Po strašně, strašně dlouhé době zase žije. Kdy naposledy vlastně žila? Snad ještě v Rusku, tehdy, s Vasilijem. A možná ani to ne. Vždyť tehdy byla sotva víc než dívenkou. Zato teď… Je dospělou ženou, dokonalou tanečnicí, má všechno, co může chtít. A Paříž je tak nádherná.
Je dvacátého čtvrtého října 1929.