29. kapitola – Prekérní pečivo

29. kapitola – Prekérní pečivo

Projít hradem s dvěma mazanci bylo napínavější, než by se mohlo zdát. Šárka sebrala zakleté služebníky a s litanií „promiňte, promiňte, omluvám se“ se snažila přijít na vhodnou formuli, gesta, na cokoli, aby jim vrátila podobu.
Přihodila další dávku „omluvám se, mrzí mě to“, když stiskla kůrku příliš silně a cítila, jak povoluje.
Když loktem stiskla kliku postranních dveřích do hradu, málem nešťastný pečený pár upustila.
„Dělej, jako by nic,“ opakovala si v duchu. „Jakmile někoho potkáš, hlavně se netvař provinile.“
Tvářila se provinile?
Potřebovala by zrcadlo.
Zaručeně to na ní bylo poznat.
Po čele jí sklouzla kapka potu. Když Šárka omrkla nešťastné mazance v náručí, kapka jí přejela na nos a rozpleskla se na jednom z prokletých. Který z nich to byl? Služebná! Určitě. Šárka si to musela zapamatovat. V hlavě se jí vyklubal další strach. Co když osud mazanců závisí na tom, že si zapamatuje jejich identitu. Teď, když ji postrádají.
„Nebo mě vnímáte?“ zašeptala na odpočivadle schodiště.
Mazance neutrousily ani mouku.
Když se nad ní ozvaly kroky, Šárka se pokusila zaplout do zdi. Jenže pro dnešek už divy nejspíš vyplácala a na další zázrak už neměla sílu. Jakmile kroky zamířily vzhůru do hradu, Šárka si oddechla a potichu je následovala.
Na chodbách jí nezbylo než nasadit nevinný výraz a s jistotou a pečivem kráčet vstříc komnatě. Žaludek jí přitom metal kozelce.
Náladu jí nezlepšilo ani to, že když za rohem vyplašila Janka a nebohé pachole shodilo památeční zbroj. Čekala ho pěkná skládačka.
A Šárku taky.
V komnatě oba nebožáky zabalila do plátna, aby si byli navzájem oporou a neschnuli tak rychle, a schovala je do truhlice, kam se snad nedostanou myši.
„Třeba kouzlo za pár hodin pomine,“ řekla si, ale to ji moc neuklidnilo. Co si ti dva pomyslí, až se proberou v truhlici?“
Potom se vydala do knihovny. Poslouchala za dveřmi. Nezachytila ani šelestění stránek. Pootevřela dveře. Výborně. Mistříček tam nebyl. Uvítala ji obvyklá sestava glóbů, bust a vycpanin. Ovšem dnes jako by ji i ty sochy vyčítavě probodávaly pohledy, když pospíchala nahoru, kde nechala ukrytou Knihu kouzel.
Horečnatě listovala. Pak seběhla zpátky dolů. Sebrala z mistrova stolu pero a hrst papírů, aby si mohla dělat poznámky.
„Zatraceně,“ ulevila si. „Jasně, že kouzlo na zrušení kouzla bude někde v té salátové části.“ V té, která postrádala vysvětlení popsané úhledným jednotným písmem někoho, kdo ji chtěl provést hájemstvím magie, ale přetékala poznámkami rozhádaných lidí, kteří měli sklony škrtat v předchozích zápisech, měnit postupy a jíst a pít nad spisy, ve kterých zanechávali rozmazané skvrny od kávy a v některých zoufalejších případech od vína.
„Proměny, transmutace, transfigurace, transakce, značka démonické,“ mumlala si.
Byla do toho tak pohroužená, že když cvakla klika, nadskočila leknutím, jestli opravdu nepřivolala démona nebo čerta.
Ne, pokud pochybné mocnosti zásadně nezměnily styl. Do knihovny nakoukla hlava se zlatými kadeřemi. Klára okamžitě vzhlédla k Šárčinu místu na mezipatře. „Já ti říkala, že bude tady!“ zaradovala se. Opřela se zády o dveře a otevřela je. V rukách nesla tác s čajovým servisem.
„Šárko,“ zacvrlikala radostně, „viděla jsem, jak sis nesla svačinu, a napadlo mě, že posvačíme spolu.“
V Šárce by se krve nedořezal. Pomalu odsunula Knihu kouzel.
„Všechny tři,“ dodala Klára spokojeně. „Maminka má zrovna chvilku volna.“
Ze dveří se vynořila královnina ruka a přidržela dceři dveře.
Klára se od nich odrazila a tác posedl se zazvoněním na stůl.
V Šárce by se nedořezal ani lymfy. (Kromě kouzel se jí dostala do rukou i neméně fascinující kniha o anatomii.)
Pokud možno nenápadně odsunula knihu stranou, položila na ni papíry a sešla do přízemí, kde Klára chystala šálky.
Královna se posadila na mistrovo místo a pozorovala Šárku, která žasla, že ze schodů sestupuje, místo aby se svalila jako žok, protože měla nohy strnulé tak, že je ani pořádně necítila.
Klára se rozhlédla. „Kde máš ty bochánky?“
„Už jsme je snědla,“ řekla Šárka. Zajímalo by ji, jak dlouho takový mazanec vydrží, než zplesniví.
„Oba? Páni, to byl hlad,“ řekla Klára a s pobrukováním jim nalila čaj.
„Rostete, děvčata, žádný div. To patří k tomu věku,“ prohodila královna.
Z šálků se kouřilo, čaj vypadal lákavě, bylo to skrz naskrz hezké gesto, ale Šárka si připadala jako ve zlém snu.
„Děkuji,“ hlesla, když jí do žaludku klouzala teplá tekutina, která ovšem neměl šanci rozpustit ledovou kouli, která v něm hnízdila.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se královna. „Víš, že se mi můžeš se vším svěřit.“
Šárka se nesměla ohlédnout ke Knize. Nesměla dát najevo pochyby.
„Hm,“ broukla souhlasně. Tajemné hrozby, první plaché schůzky se smrtí, kouzla, která se vymykala z ruky, sestra, na kterou neplatila Šárčina neviditelnost…
Jak řekla královna, asi to prostě patří k tomu věku.