33. část

Před nádražím stála řada taxíků, tak jsem jeden namátkou vybral a skočil na zadní sedadlo. Řidič staršího věku s bílým plnovousem si mě zvědavě prohlídl, asi jak zacinkaly zbraně v brašně.
“Na letiště. Aber schnell, bitte!”
Taxík se odlepil od chodníku a zamířil dopravní špičkou ven z centra.
“Kam míříte, není-li to tajemství?” zeptal se řidič po chvíli.
“Na dovolenou,” odpověděl jsem na půl úst a soustředil se na pozorování okolního provozu. Nemohl jsem vyloučit, že mě někdo bude I nadále sledovat.
“Touhle dobou je v Řecku krásně, v Athénách obzvlášť,” pokračoval řidič.
“Cože?” zbystřil jsem okamžitě.
“Míříš snad do základny tvého bratra, Nikolaosi?”
Ani jsem nijak zvlášť nepřemýšlel odkud zná mé pravé jméno a už jsem v ruce držel policejní čezetu z kabely. Taková pitomost, vlézt přímo do nastražené pasti. Na druhou stranu nevypadal zrovna nebezpečně. A ani nepřátelsky.
“Co chcete?” zeptal jsem se bez otálení.
Koukl na mě ve zpětném zrcátku a já poprvé viděl jeho oči - byly plné blesků. Zhoupl se mi žaludek.
“Jen trošku vyrovnávám šance. Pokání za jistá příkoří, dalo by se říci. A omluva.”
Zahřmělo a zrak mi zaplavilo bílé světlo, jakoby do taxi udeřil blesk. Když se mi zrak vrátil, stál jsem před halou vídeňského letiště. A na zemi přede mnou ležel poslední řetěz z mého levého předloktí.