33. kapitola – V nouzi poznáš přítele

Fandom

Povídka

Kapitola

„Vážně,“ pokračoval hlas shůry. „Na to, že jsi do toho šla na vlastní pěst, to mohlo dopadnout hůř.“
Šárka se pokusila zaostřit nad sebe, ale před očima jí poskakovali mravenci, kteří tam neměli co dělat.
„Ehm, hoří ti ruka,“ upozornil ji hlas.
Šárka zaplácala rukama a rozhlédla se.
„Pravá,“ dodal hlas. „Jak jsi v ní držela ten… ano, výborně.“
Šárka plamen úspěšně zaplácala. Stejně byl jenom na prstech. Odčarovávání pečiva může mít vedlejší následky.
Mazanec a mazancová se odebírali pryč. Podle sykání nejspíš skrz kopřivy. Nebo možná byli po těch dnech strávených v podobě bochánků celí ztuhlí.
Mžitky před očima nemizely, ale už skrz ně zahlédla veverku, která se zvedala ze země a nejspíš se jí motala hlava. Mířila k nejbližšímu stromu v rozpačitých kruzích.
„Promiň,“ řekla Šárka a sáhla po papírku, který se zpoza poskakujících mžitek vynořil jako další.
Byl jen trochu ožehlý na okrajích.
„Prý by ti to mělo pomoct,“ řekl hlas. Doprovázel ho šelest listí.
„Jejda, ty ses vrátil,“ odvětila Šárka, když zaostřila na větev a známý zobák. „Chci říct, vítej.“
„Už jsem tu nějakou dobu,“ krákl Oldřich. Musela jsem ale odletět pro pomoc, protože ty tvé pokusy o čarování a mizení s mazanci vypadaly nebezpečně. Zkus vstát.“
Šárka to provedla.
„Dobře, zkus se posadit,“ ubral Oldřich na nárocích.
Vyžadovalo to úsilí a funění, ovšem povedlo se.
„Je ti zle?“ zeptal se Oldřich. „Umělé dýchaní ze zobáku do úst ti asi nedám. Ale co ponravu? Můžu nějakou chytit.“
„Ne, to není nutné.“ Přitiskla si ruku na břicho. Představa, že by do sebe rvala posilující pišišvory, všechno jen zhoršovala.
Rozbalila zmuchlaný papír a zamžourala na písmena, která měla sklony poskakovat a měnit směr. Než je stihla zkrotit, krkavec dodal: „Tvoje kolegyně ti poslala rady, jak ty zapečené lidi odčarovat.“
„A hele, s tím kořením jsem měla pravdu.“
„Třeba se příště nevznítíš.“
Z tónu Oldřichova hlasu nebylo moc poznat, jestli ji konejšivě podporuje, nebo si z ní střílí, ale tak to u krkavcovitých nejspíš chodí.
Až na to že ne…
Šárce v hlavě okamžitě naskočil nový seznam záhad.
„Takže mluvíš…“ Ukázala na Oldřicha.
„Bravo, tu ponravu si vážně zasloužíš.“
„A musela jsi odletět…“ Šárka vypočítávala novinky na prstech. Uklidnilo ji, že vidí opravdu ty dva, které zvedla.
„Chodila jsi jako bez ducha a sama ses duchem stávala. Bylo mi jasné: Tohle pískle potřebuje pomocné křídlo.“
„Ty jsi holka?“
„Sestra ti to neřekla?“ podivila se krkavčice jménem Oldřich.
Šárka byla ještě stále nesvá z účinků svého kouzla a soustředit se byl pro ni poněkud problém. „Ne? Vlastně nevím…“ V duchu probírala vzpomínky z uplynulých dnů, pak měsíců, ale pořád se vracela ke královně, kterou pozorovala nebo se před ní skrývala, k tátovi, který seděl zamyšleně u stolu. Klára byla obklopená svým chumlem obdivovatelů, něco zvesela a v oblaku barev tančila u úkolů, které v žádném případě žádné figury a zpěvy nevyžadovaly. Párkrát něco zašveholila i k Šárce, jenže ta měla plno jiných starostí.
Tahle nepozornost stála za pozornost. Mohla by s jí vymstít.
Přidala třetí prst. „Já mám nějakou kolegyni?“
„Ano, Mladu. Bydlí za sedmero horami a sedmero lesy.“
Šárka nechala hlavu zničeně klesnout do dlaní. „Jasně. Jak jinak. Nemůže to být nejbližší vesnice nebo město v odjezdové vzdálenosti.“
„Dobře, těch lesů je trochu míň. Ale horami jsem si jistá. Když je musíš přelétávat a oblétávat, jsi si zatraceně jistá. Stoupavé proudy a tak.“
Šárka si znovu pročetla vzkaz. Mlada poslala „nejjednodušší návod“ a „záložní, kdyby první pokus šel do kopru“. V druhém došlo i na býlí a Šárka se s kořením ze tří čtvrtin trefila.
Dobrý výkon. A taky to vysvětlovalo, proč s ní kouzlo tak zacloumalo. Byla na dobré cestě, jenže té cesty kusy chyběl, a jí nezbývalo než propast zkusit přeskočit. Zalátat ty kusy kouzel, které jí scházely. A ona je sešila k sobě. Měla štěstí, že to odnesla osmahnutými prsty. „Co když mám záda z perníku?“ napadlo ji. „Nebo něco podobného.“ Prohmatala se.
Lístek končil slovy: „Hodně štěstí, ty ťunťo.“
Šárka ho schovala do váčku a začala se rozhlížet po svých poznámkách.
Veverkám, které se v šoku sbíraly po okolí, se většinou podařilo vylézt zpátky na stromy nebo se aspoň schoulit v křoví.
Šárka by se tam nejradši složila taky, aspoň na chvíli. Jenže si to nemohla dovolit.
„Mohla bys mi ještě pomoct?“ požádala Oldřicha. „Musím té čarodějce poslat dopis. Je toho tolik…“
Jenže vtom slunce zakryl mrak a jedna méně šťastná veverka se pod tisem pokusila stát krtkem. Kousek od nich vykřikl dravec.
Oldřich se přikrčila. „To není dobré.“ A frnkla pryč.
„Počkej!“ zavolala za ní Šárka. „Ochráním tě.“ Napadlo ji, že by ty plameny v rukách mohla zkusit házet.
Místo toho si dlaněmi jen přejela po husí kůži na pažích. „Prý ťunťo.“
Zase zůstala sama.
Ale někde za horami, za dolami žila, byla Mlada.