34 Osudová přitažlivost

Matylda se potměšile usmívala, jako by vzpomínala na vtip, kterému rozumí jen ona sama.
Náhle rázně vstala a otevřela kredenc.
„Mám ji tady,“ uchichtla se spokojeně a ukázala Ladě lahvičku s průzračnou tekutinou.
„Co je to?“
„Voda z kouzelné studánky nabitá měsíčním světlem. Dneska měsíc nesvítí a bez ní by to nešlo.“
Lada neřekla nic, netušila, kam liška směřuje, a tak mlčky čekala.
Matylda mávnutím ruky zhasla lampu a rozžehla jedinou svíčku. Postavila na plotnu čistý hrnec a pustila se do práce.
Lektvar jemně bublal, čarodějka poletovala po světnici, se suverénní jistotou hbitě vybírala přísady a přisypávala do vřelé tekutiny.
„Prášek z dračince… trocha dračí krve nerozlučně spojí… lístky z červené růže vyloučí mylnou volbu… kořen kosatce drží a nepustí… blínu víc než dost, ať má spojení volný průchod… a pelyněk svazek jistí…“ mumlala si tiše a téměř nesrozumitelně.
Lada lektvar poznala. Setkala se několikrát s jeho fatálními účinky, ač nikdy nebyla přítomná u přípravy. Celá užaslá se snažila pochopit, o co tady jde.
Vtíravá vůně se mísila s čpícím knotem svíčky, horko se stalo téměř nesnesitelným. Vzduch těžkl a lepil se na zpocenou kůži, stíny se plížily po stěnách v nebezpečně smyslném tanci.
Lada zápasila s nevolností, strachem a podivným vzrušením. Stěží se ovládala, aby nezačala křičet hrůzou, vzbouřená krev přikazovala prchnout, dokud je čas, a zároveň celou svou bytostí toužila zůstat a rozplynout se v omamných výparech.
Matylda se náhle zastavila, jako by se probrala z transu, ohlédla se a klidně řekla: „Potřebuju něco osobního.“
„Jakže?“ zakoktala Lada.
„Nějakou jeho součást. Fotku, vlasy, kapesník… neříkej mi, že nic nemáš a já se tu namáhám zbytečně.“
Lada se násilím vytrhla z oblouzení. Váhavě Matyldě podala krabičku od čaje.
„Tohle?“ odfrkla liška.
„Nic jiného nemám. Všimni si, jak je ta plechovka stará, skoro dvacet let. Vsadím se, že si ji nechal už jako kluk, protože se mu líbila, a schovával si tam poklady.“
Matylda uznalým přikývnutím dedukci schválila a nožem opatrně seškrábla trochu laku z obrázku čínské dámy.
Lektvar zasyčel a změnil barvu z čiré na temně rudou.
„Jo!“ výskla Matylda. „Teď ještě ten klíč, budeš ho muset oživit ty. Já jsem voda a s železem si moc nerozumím.“
Lada pochybovačně vzala klíč do dlaní. Bylo jí jasné, co má Matylda na mysli, jenže sama podobná kouzla moc neprovozovala. Zalitovala, že tu není Evžen, ten by hned věděl jak na to.
„Evžen by ti taky nepomohl, protože nemá rád oheň. Probuď svůj živel a soustřeď se na spojení, není to tak těžké.“
„Přestaň mi číst myšlenky,“ utrhla se Lada. Zdá se, že všichni liškomágové se vzájemně znají. Ale to je jedno, teď se musí naladit na mrtvý kus litiny a probudit v něm živou podstatu, bytost, která dokáže vstřebat lektvar a přijmout kouzlo.