37 V úzkých

Lada zvolna procházela uličkami a snažila se neměnit rytmus chůze a nevypadnout ze soustředění. Jen když někdo přišel, aby si vybral poštu, nasadila zaměstnaný výraz a zrychlila, aby působila dojmem, že přesně ví, kam jde. Klíč zůstával netečný. Mrtvý kus železa. Znovu zapochybovala. Třeba se Matyldě kouzlo vůbec nepovedlo. Třeba ho sama zkazila tou diletantskou snahou o oživení.
Zákazníci odešli, ale Lady se najednou zmocnil pocit, že v místnosti přesto není sama. Jako by ji někdo sledoval, nespouštěl z ní oči, už už se dotýkal jejího ramene.
Popoběhla a divný pocit zmizel, ale vzápětí se plíživě vrátil. Cizí magie tápala sálem, bloudila chodbičkami a snažila se ji polapit.
Vědí o mně, uvědomila si Lada. Štít si udělat nemůžu, abych neizolovala ten zatracený klíč. Za chvilku mě zaměří přesně a pak… co udělají?
Těžko říct, ale nebude jim nic usnadňovat.
Použila přísavkové kouzlo, hbitě vyšplhala po zdi a pokračovala v průzkumu shora. Opatrně lezla úzkou mezerou mezi schránkami a stropem, ruku s klíčem svěšenou do uličky. Vytírala přitom letité nánosy prachu, ale cizí magii teď necítila. Výborně.
Někdo si přišel pro poštu. Lada strnula a se zatajeným dechem čekala, až odejde.
Náhle se klíč mezi prsty zachvěl. Že by?
Stiskla pevněji, ale škubal se jak proutkařova virgule a sám jí strhával ruku ke schránce na protější straně uličky.
Natáhla se, co nejdál dosáhla. Bála se, že klíč upustí nebo sama spadne. Už ho nedokázala udržet. Vylétl z rozechvělé ruky a sám vklouzl do zámku. Heuréka.
Lada rázem zapomněla na opatrnost. Seskočila dolů a odemkla. Uvnitř ležel tenký štos papírů popsaných na stroji a sepnutých kancelářskou sponkou. Hbitě je nacpala do tašky, zabouchla dvířka a pokusila se klíč vytáhnout, ale vzpíral se a vzdoroval.
Vtom si uvědomila, že ji z konce uličky pozoruje nezřetelná postava. Už se nezdržovala, nechala schránku být a rozběhla se druhou stranou k východu.
Za ní se vzdula vlna magie, hnala se jako příliv.
Lada se v posledním okamžiku prosmekla dveřmi na chodbu a už chtěla dát na útěk, když si všimla dívky za stolem.
Seděla nehybně jako zkamenělá, rozšířené oči upřené do prázdna, ústa pootevřená.
Lada se zarazila. Dotkla se dívčina krku, aby se ujistila, že ji nepostihlo nic horšího než dočasné zmrazovací kouzlo, a ta vteřina zdržení se jí málem stala osudnou.
Z místnosti se schránkami vyšlehl mohutný zelený plamen.
Lada se zřítila ze schodů, snažila se odrazit útok a zároveň se nezabít, až se nakonec celá zaprášená a potlučená vykutálela na chodník.
Nevšímala si šokovaných pohledů kolemjdoucích, okamžitě se zvedla a odkulhala z dosahu vražedných dveří.
Nikdo ji nepronásledoval.
Měla by zmizet, ale v náhlém popudu si to rozmyslela a zapadla do nejbližšího průchodu.
Tam potom dlouho stála v kolečku rozsypané soli, v tmavém stínu téměř neviditelná, a čekala. Intuice jí našeptávala, ať vytrvá. Něco důležitého se ještě stane.
Nervózní hodina mrznutí v průvanu se vyplatila.
Z pošty se vypotácela dívka z recepce. Na ulici se zastavila a roztřesenýma rukama si začala zapalovat.
Lada k ní přistoupila s vlastní cigaretou: „Dala bys mi oheň?“ Přitom postřehla, že děvčeti tečou slzy po tvářích, a přešla do soucitného tónu: „Můžu ti nějak pomoct?“
„Asi těžko,“ vzlykla dívka a najednou se hlasitě rozbrečela: „Všechno je hrozný.“
Lada pohotově vytáhla papírové kapesníčky. „Pojď,“ usmála se mile. „Zvu tě na čaj. Když má někdo trable, nejlepší je pořádně se vypovídat.“
Vedla nešťastnou pošťačku z dohledu, a přitom nenápadně sypala špetky soli do stop. Žádné sledování.
Za chvíli už seděly v bistru nad hrnky čaje s citrónem a Lada účastně naslouchala.
Dívka se představila jako Lucka a mezi vzlyky a smrkáním vyprávěla, jak se rozešla s klukem, nebo spíš on s ní, že si ten podrazák našel nějakou jinou, že kvůli tomu probrečela celou noc a ráno přišla pozdě do práce, dostala vynadáno a ještě ke všemu se jí najednou udělalo hrozně špatně, že vůbec nechápe, co se s ní dělo, chvíli o sobě vůbec nevěděla, má okno a musela se pak jít vyzvracet, a potom na ni vlítla ta kráva Binková a začala na ni křičet, obvinila ji, že přišla do práce opilá, i když to vůbec není pravda, nenechala si nic vysvětlit, poslala ji domů a prý se postará, aby ji vyhodili.
„Co když jsem v tom?“ zaúpěla Lucka a sesypala se na stůl jak hromádka neštěstí.
„Spíš jsi jen přetažená,“ uklidňovala ji Lada. „Co je zač ta Binková?“
„Zástupkyně vedoucího. Sabina Binková se jmenuje,“ ušklíbla se Lucka. „Říkáme jí s holkama Sabinka Binka. Děsná mrcha to je. Celé dny se jen potlouká po baráku, šmíruje a buzeruje. Každou chvíli někomu napaří pokutu kvůli úplný blbosti.“
„Která to je?“ zeptala se Lada jakoby nic. „Myslím, že ji znám.“
Lucka jen pokrčila rameny: „Hnusná stará ježibaba. Ale co já teď budu dělat?“ Začala znovu natahovat.
Lada zaváhala. Nemělo by se to, ale jestli někdo potřebuje vzpružit, tak tahle holka. Jemně se dotkla Lucčina předloktí: „Najdeš si něco lepšího. Lepší práci i lepšího kluka.“ Zároveň vyslala slabé povzbuzující kouzlo.
Lucka si otřela nos, narovnala se a z jejích očí se vytratila beznaděj. „Snad jo.“
„Určitě,“ usmála se Lada.
„Jo. Nejdřív se půjdu pořádně vyspat. A pak se uvidí. Už je mi líp. Díky, moc jsi mi pomohla.“
„Když je někomu mizerně, není nad hrnek čaje,“ odpověděla Lada. „Hodně štěstí.“
Lucka odešla.
Lada zůstala sedět. Zamyšleně listovala svým zápisníkem. Binka. To příjmení už někde slyšela.