4. kapitola - Milostný příběh

4. kapitola
Milostný příběh

Příběh o námluvách nebyl zpočátku vůbec o námluvách.
Byl o králi, který sedl na svého bujného bělouše a vydal se do světa. Po dnech a nocích putování už nebyl bujný ani bělouš. O králi by někdo něco takového nikdo nemohl tvrdit ani ve snu.
Přijel do země plné kvetoucích luk a ptačího zpěvu, ale ani to ho nepovzbudilo. Jednou, když zkusil pojíst něco ze svých mizejících zásob, uviděl na větvi stromu havrana.
„Dal by sis taky?“ nabídl mu král sýr. Nejspíš tak trochu doufal, že by z toho mohla být nějaká moudrá rada nebo služba, kterými tito opeřenci poutníky častují. A král by obojí potřeboval jako sůl.
„Ne, díky,“ odvětil havran. „Najedl jsem se na bitevním poli, které za sebou zanechala krutá královna.“ Předvedl králi vypasené břicho.
„Kterým směrem je?“ zeptal se král.
„Pole, nebo královna?“
„Královna.“
„Ty jsi taky jeden z těch, kdo s ní chtějí zkusit štěstí?“ zakrákal havran a byl to pozoruhodný výkon, protože v té větě neměl jediné „r“.
„Nic jiného mi nezbývá,“ pravil král a hořce se zasmál.
„Pak tvoje cesta vede k jihu za veliké jezero. Nemůžeš ho minout. Je zrudlé krví, znáš to.“
Král přikývl, rychle snědl svůj kus sýra a popohnal koně.
„Dovedl bych tě tam, ale jsem přecpaný,“ volal za ním havran.

Byla noc a král se choulil pod pláštěm v lese. Sám sebe se ptal, jestli se může považovat za krále, když přišel o korunu, o hrad, a to bylo to nejmenší. V duchu počítal dny. Musel jet dál a musel se vrátit.
Náhle se kus od něj rozzářily oči. Král nekrál vyskočil a tasil meč. Kůň sebou začal zmítat pod stromem, ale uzda držela.
Na skále nad nimi se objevila silueta vlka. Pozoroval je.
„Nech mého koně,“ zaprosil král. „Potřebuji ho. Závisí na něm víc než můj život.“
„Zbytečná námaha. Mám žaludek plný čerstvého masa, které mi nasekala bojechtivá královna. Jen jsem zvědavý, kdo se to blíží k jejímu území se zbraní v ruce.“
„Jsem blízko? Kde ji najdu?“ vyhrkl král.
„Je na kopci přímo za lesem. Když pojedeš po proudu potoka, najdeš ji,“ vysvětlil vlk. „A pak tě nejspíš najdu já. Na shledanou, svačino.“ Seskočil za skálu, větve smrků krátce zašelestily a král osaměl.
Kůň se uklidnil. Osobně neměl zálibu v planých řečech, kam počítal rozhovory s lidmi, kteří se laskavě uvolili rozumět jazyku jen úzké skupiny mrzkých masožravců a zcela přehlíželi jemné náznaky ušlechtilých tvorů jako on. Zvlášť když šlo o náznaky jako Co si odpočinout? a Doma je doma. Proč nejsme radši tam? Proto k situaci nevyjadřoval a radši žvýkal trávu, aby nabral duševní i tělesnou sílu, než ho ten šílenec požene dál.

Na druhý den věrný oř zaznamenal chvilkovou úlevu, kdy ho král přestal hnát křovím i slatinami, seskočil mu ze hřbetu a uvázal ho u padlého kmenu, kolem něhož bylo dostatek jeteliny. Krása.
Potom král překvapil tím, že se vydal nahoru do kopce sám a pěšky. Pravda, odepnul si meč, aby se moc nezatěžoval, ale i tak mu to kůň započítal jako významný krok k soběstačnosti.

Teď král stoupal po ušlapané trávě, která tvořila zásobovací stezku, a velmi dobře si uvědomoval, kolik střelců na něj míří i to, že v ležení nahoře zavládlo jisté hemžení.
Kráčel dál a připadal si jako nahý. Bez přílbice, bez brnění, i tu dýku nechal dole v brašně.
Vojáci na kopci ho nechávali projít, ale pozorovali každý jeho pohyb.
Stejně jako vysoký rytíř před stanem s praporci s bílým jelenem.
Král se mu hluboce uklonil.
„Proč jsi přišel?“ zeptal se rytíř příjemně melodickým hlasem. „Přišel jsi mě vyzvat na souboj, nebo prosit o mír?“
„Jsem Vladan, král Vegladu. Přišel jsem tě poprosit o laskavost, paní,“ řekl král.
To všechny okolo rozesmálo a královna naklonila hlavu a sejmula přílbici. „O laskavost mě dlouho nikdo nežádal. Leda o milost. Víš, co se o mně říká?“
„Že krmíš havrany a vlky a dokážeš skolit nepřítele jediným úderem svého copu,“ odpověděl král a to už rozesmálo i královnu, jež si pohladila dlouhý cop.

(„To jde?“ zeptala se Šárka a zvědavě si měřila spletenec královniných vlasů.
„Ne, nejde,“ odpověděla královna a sklonila hlavu, aby jí na ni Klára mohla nasadit věnec, který uvila. Skoro okamžitě se začal rozpadat, ale královna ho ocenila i tak. „Děkuji, zlatíčko. Je to daleko příjemnější než přílba.“
„I kdyby si člověk do copu zapletl nějaké ostny?“ uvažovala nahlas Šárka.
Královna se na ni podívala, povytáhla obočí a odpověděla: „Nezkoušej to. Věř mi, není to dobrý nápad.“)

Král ke královně bojovnici vzhlédl a zvedl prosebně ruce. „Chtěl bych tě poprosit o tvůj prsten.“
Smích utichl. Vojáci položili ruce na jílce mečů. Něco podobného zažili už tolikrát, že by to nedokázali ani spočítat.
„Jen o prsten, nic víc,“ upřesnil spěšně král.
Královna si ho zvědavě prohlédla. „K čemu ti bude? Budeš doma vyprávět, jak sis ho vydobyl? Nebo že jsem ti ho věnovala z vroucí lásky?“
„Ne,“ král zavrtěl hlavou, zhluboka se nadechl a vysvětlil: „Moji bratři mi to dali za úkol. Drží moji dceru jako rukojmí. Když jim přinesu tvůj prsten, vrátí mi ji. Zavřeli ji do věže. Je jí rok a dva měsíce a neví, co se děje.“ Pak dodal tiše a snad jen pro sebe. „Já nevím, co se děje. Mám pocit, že mě někdo připravil o…“ Náhle se vzpamatoval a podíval se na královnu, jako kdyby držela klíče od celého světa.
„O paměť?“ nadhodila královna a měl to být žert, jakmile však uviděla, jak se Vladan zatvářil, zatrnulo jí.
Když se pohnul, sáhla k opasku pro dýku, jenže Veglaďan se svezl na koleno a řekl: „Nevím, jestli jí něco neudělali. Mé dceři. Prosím, budu ti navěky zavázaný, když mi dáš svůj prsten. Stonásobně ti ho splatím.“
„Nebo mi dáš svůj?“ navrhla královna.
Král se zarazil a zahleděl se na svou ruku, oteklou a odřenou, s mozoly tak vydatnými, že když zatnul prsty, jako by ani nebyly jeho. Vypadalo to, že ho překvapilo, že na ruce nějaký kroužek vůbec má. Chvíli mlčel, ale pak kývl. „Život je víc než kus kovu.“
Všichni ho sledovali, jak se snaží prsten sundat. Na čele mu naskočily kapky potu. Pak spustil ruce, kousl se do rtu a podíval se na královnu.
Beze slova k ní natáhl ruku s nanejvýš odolným prstenem. „Vezmi si ho. Je tvůj,“ vyzval ji a kývl k dýce u jejího boku.
Královna se k ní otočila a král s povzdechem zavřel oči.
Pak ucítil její prsty na svých. Otočila mu ruku dlaní vzhůru. Potom přišel chladný dotek kovu.
Král prudce otevřel oči a ohromeně hleděl na svou dlaň.
Královna zavrtěla prsty levé ruky na pozdrav. „Život je víc než kus kovu.“

Potom krále doprovodila dolů ke koni. Říkala si, že by se mohl zhroutit, ať už úlevou, nebo vyčerpáním. Nechala mu přinést zásoby, darovala mu odpočatého koně a nabídla mu, že se na zranění, která cestou posbíral, může podívat její mistr. To poslední král odmítl.
Když vsedal na koně, dodala: „Uvědomuješ si, že se tě tvoji bratři chtěli prostě zbavit, když ti dali ten úkol.“
„Ano,“ řekl Vladan.
„Máš plán, co budeš dělat, až jim ten prsten předáš?“
„Ne,“ uznal, „ale předpokládám, že jim s ním předám i trůn.“
„A svůj krk.“
„Já nemůžu jinak,“ odpověděl. „Pokud mi dají dceru a nechají mě odejít… nebo propustí aspoň ji…“ Zakroutil hlavou a královnu napadlo, jestli si uvědomuje, že mu to nemůže vyjít. Podle toho, co věděla, byl nejstarší syn a ti jsou již tradičně s hrdinskými úkoly na štíru. Vladan se na ni usmál. „Člověk se musí pokusit zachránit princeznu ve věži, ať to stojí cokoliv.“
Obrátil koně a ještě jednou sklonil před královnou hlavu. „Děkuji ti, paní… Blanko. Jak ti to kdy oplatím?“
„Pokus se přežít, protože jinak z tebe splátky těžko vytluču.“
Vladan se usmál a královna si uvědomila, že pod tím nánosem potu a špíny a smutku je to vlastně hezký muž… A pak si připomněla, že má dceru a prsten a tak vůbec.
Dotkl se váčku schovaného pod kazajkou. „Nemůžu uvěřit, že jsi mi ten prsten dala.“
„Byl jsi první, koho napadlo o něj zdvořile požádat.“