40. část

Stál jsem na rozbitém asfaltu a kolem mě pršely kousky rozžhaveného kovu. Neznatelně jsem se usmál - první uvítací výbor bychom měli za sebou. Druhý už bude trošku uctivější. Přibalil jsem reaktivní pušku do tašky a raději vypadl.
Když jsem o hodinu později vystupoval z taxíku na silnici kus za městem, v rádiu už mluvili o masakru na obchvatu. Taxikáři jsem do ruky vlepil roličku desetieurovek, tak se na nic neptal, ani můj lehce ohořelý zevnějšek nekomentoval a s trochou štěstí mu ta mlčenlivost vydrží I chvíli poté, co mě vysadil.
O kus dál se k nebi jako hora nevkusu tyčila vila koncipovaná jako starořecká chrám. Jen místo kamene to všechno bylo z betonu a oceli. Samotná stavba byla až nahoře na skalním útesu asi půl kilometru od silnice a celý kopec obepínala zeď s ostnatým drátem. Doufal jsem, že mě taxík vyhodil dostatečně daleko a mimo dosah kamer. Takže jsem se spustil z náspu a o kus dál zmizel v rouře na dešťovou vodu pod silnicí. Měl jsem několik hodin čas, tak jsem v klidu zkontroloval všechny zbraně a dobil zásobníky. Potom jsem se to všechno pokusil na sebe navěsit. Policejní kabát, sice už v bídném stavu, se ukázal být pravým pokladem. Měl pouzdro na devítku a nespočetné kapsy spolkly většinu munice a granátů. P90 mělo vlastní popruh přes rameno, na Jackhammer jsem popruh vyrobil z kabely. Chvíli jsem váhal nad druhou P90 - tahle měla být pro Alici. Ale co, však se bude hodit. Zavěsil jsem ji přes druhé rameno. Meč přišel na opasek (jak jinak) a pak nezbývalo než čekat. Tak jsem si aspoň potrénoval přebíjení reaktivní pušky. Už mi to docela šlo, když se začalo stmívat.
Vylezl jsem na silnici a svižným krokem se vydal směrem k vile. Byl jsem tak sto metrů od brány, když se kdesi rozezněla siréna poplachu. Takže jsem posledních sto metrů vzal sprintem. Brána byla masivní kovaná odpudivost s vyobrazením Kerbera a přestože nejsem neslušňák, neměl jsem čas zaklepat. Prostě jsem ji z rozběhu vykopl.