44. kapitola – S lišákem v patách

44. kapitola – S lišákem v patách

Všechny možné a nemožné plesy se nemohly rovnat tomu pravému tanci, který se rozehrál kolem princezen. Šárka marně vzpomínala, kdy měla něco jako volný čas. Chvíle v knihovně jí unikaly mezi prsty jako písek a některé dny Knihu kouzel ani neotevřela.
Když v knihovně nenarazila na mistříčka, potloukala se tam královna, Klára, občas táta. Šárka s ním strávila pár příjemných chvil, kdy si oba četli v lehce zatuchlých křeslech, ze kterých se při pořádné poklepání zvedal prach.
Jednoho dne Šárka vklouzla dovnitř, ale letmý pohyb nahoře na mezipatře ji přiměl ztuhnout na místě. Zrzoun. Shora na ni vrhl přátelský úsměv a vypadal přitom jako sup z nějaké ilustrace.
Dala si záležet, aby nevrhla vystrašený pohled ke knihovničce, která jí sloužila jako úkryt.
Měla se ho zeptat, co studuje a jestli mu může nějak pomoct, protože ona je tu na rozdíl od něj jako doma. Místo toho se rozhlédla a prohodila: „Není tu mistr Zdislav?“
„Ani žádný jiný,“ odpověděl jí a zavřel knížku. S jeho pochybnou povahou v ní nejspíš rozpleskl mola.
„Aha,“ prohlásila duchaplně Šárka a vycouvala.
Klára by s ním poštěbetala, vytáhla z něj, co by potřebovala, a zdvořile se s ním rozloučila.
Šárka by ho nejradši nakopla.

Královna ho nechávala na hradě, když vytáhla Kláru na nějaký ten jejich společný výlet. Zpočátku nabízela Šárce, že je může doprovodit, ale té se stačilo podívat na královnin průvod, který do posledního muže tvořili její věrní, a naskočila jí husí kůže sebezáchovy.
Přesto jedno vyprovázení královnina průvodu využila k tomu, aby se nenápadně vytratila, seběhla k potoku a předusala po mostě k Vladkovu domku. Už lovce věky neviděla a potřebovala vidět starého známého, zvlášť starého známého, který jí sem tam prozradil něco užitečného.
Když zaklepala na dveře, ten zvuk jí zněl prázdně v uších.
„Ne, nejdřív zmizí Anna a teď i ty?“ naříkala v duchu.
Stiskla jeho kouzelný dárek pod rukávem, jako by ho mohla přivolat, a zkusila zabušit znovu.
„Není doma,“ ozvalo se jí za zády.
Zrzek se opíral nonšalantně o plot u vedlejšího domu. Nebo to aspoň měl v úmyslu, než vyvrátil prkno a s tichým zaklením se narovnal.
„Takže mě sleduješ.“
„Nebývá doma dost často, náš lesní muž,“ dodal Lipinský. „Pořád se někde potuluje, že ano, princezno?“
„To nezamluvíš,“ obořila se na něj. „Prostě mě šmíruješ.“
Chytl se zhrozeně za srdce. „Kdo tě naučil takové výrazy? Chůva? Dvorní dámy?“
„Královna?“ odsekla. „Pověsila ti mě za krk. Teda naopak. Mi tě.“
„Nediv se, princezno,“ řekl skoro omluvně. „Dějí se tu divné věci. Nemůžeme riskovat.“
„A co Klára? Tu špehuje kdo?“
Zrzek se usmál. „Tvá sestra nemá sklony mizet lidem z očí a padat do jezera. A teď, kdybys mě, prosím, laskavě doprovodila zpátky do hradu.“
Šárka zkřížila ruce a hned si to rozmyslela. Zase je spustila, protože na čarování je to nanejvýš hloupé gesto. A ona chtěla čarovat. Chtěla ho proměnit v lišku, v šišku, v cokoli. „Chceš mi rozkazovat?“
„Ne, ale král ano.“ Pokynul jí, ať jde s ním, a ignoroval jiskry, které kolem ní musely v tu chvíli sršet. „Protože mezi námi, to byl on, kdo mě tímhle úkolem pověřil.“
Nemusela mu věřit. Nechtěla mu věřit.
Byla to další rána pod pás.
Když ho s rozčileným dusotem následovala zpátky domů, usmyslela si, že se stane královnou, i kdyby na to měla padnout všechna její tajemství a kouzla z matčiny knihy.
A až bude mít na hlavě korunu, jako první se postará, aby se tenhle chlapík vrátil šupem do své domoviny.
Mezitím se však bude muset spokojit s tím, že připraví nápoj lásky a nějak mu ho podstrčí, aby měl oči jenom pro tu svou vyvolenou služebnou.