44. Mohyla

Mohylu postavili ve stínu velkého dubu a Cybi si pomyslela, že je to dobré místo pro odpočinek. Masiv Zrcadlové hory místo chránil před nejsilnějšími poryvy severního větru; směrem na jih se pak otevíral výhled do širokého údolí. Na takovém místě mohl člověk snadno najít klid, a ona ho přála všem těm mužům, kteří teď pod kamennou mohylou leželi.
Stála tu už dlouho a přemýšlela. Yansson odpočíval nedaleko odtud v salaši, kterou pro něj upravili tak pohodlně, jak mohli. Starý muž byl otřesen událostmi posledních dní; zesláblý účinky kouzla nočních můr. Podobně jako Cybélie, Jorik i Rys, prožíval hluboce ztrátu velitele Lorna, po dlouhou dobu svého nejbližšího přítele. Ale přesto zůstávalo v tomto učenci něco nezdolného. Cybi si byla zcela jista, že tuto ztrátu překoná. Že zůstane po jejím boku tak dlouho, dokud bude přesvědčen, že je tam potřebný.
Teď slíbil, že se k ní pozdějí připojí u mohyly. Společně se rozloučí a pak odejdou; byl čas vrátit se do hlavního města. Čas všechno dokončit.
A právě nad tím teď princezna přemýšlela. Nad rébusem jménem Yggská pevnost. Dostat odtud jednoho vězně byl sám o sobě téměř zázrak, ale zničit celé toto místo? Pevnost nebyla za celou dobu svojí existence nikdy dobyta. Bylo to díky její poloze na vzdušném poloostrově, spojeném s pevninou jen uzounkou šíjí, kterou mohlo zpoza vysokých hradeb snadno ubránit pár mužů. Navíc viditelná část pevnosti – hradby, budovy a věže – ve skutečnosti tvořila jen její menší část. Ta hlavní byla vytesána přímo do skály, na které stavba stála; tvořilo ji bludiště podzemních schodišť, kobek a tunelů. Někteří vězni v této části nespatřili slunce celé roky.
Přesto, jak tu teď stála, cítila, že má bůhvíproč odpověď na dosah. Jakási myšlenka, zatím beztvará, se plížila po okraji jejího vědomí a ona ji nemohla zachytit. Rozhlížela se kolem a hledala, co z toho, co vidí, ji k této úvaze přivedlo. Horské údolí, travnatý svah, mohyla, lehké ševelení listů dubu nad ní. Zvedla k němu oči. Toto nebyl černý královský dub, ale „obyčejný“ strom, jeho listí bylo zelené, ne zlaté. Přesto jeho mohutnost a staletá důstojnost jí královské stromy připomněla. Královské stromy, které spojovaly všechna města Horní země. I na hlavním nádvoří Yggu jeden z nich stál. Menší než ostatní, snad proto, že nerostl na úrodné půdě, ale přesto pevný. I jeho kořeny musely tedy být propojené s ostatními, napadlo Cybi něco, nad čím dosud nikdy nepřemýšlela. Musí prorůstat tou skálou a vinout se úzkou šíjí, která spojuje pevnost s pevninou.
V tu chvíli, navzdory žalu a starostem, málem vyskočila nadšením do vzduchu.
To byla ta odpověď, kterou hledala.