45 Hůlka

Tentokrát podpírali zraněného Ondru každý z jedné strany. Po chvilce odpočinku byl zbytek výstupu méně náročný, přesto si všichni tři oddechli, když konečně doklopýtali do horního patra.
Vzápětí Ondru pustili a Evžen bleskurychle vykouzlil štít.
Ondra došlápl na zlomenou nohu, zařval bolestí a upadl, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. S námahou se pokusil zvednout na lokti. Vtom zaznamenal zvláštní postavu, napůl skřeta napůl bůhvíco, která stála asi deset metrů před nimi a upřeně je pozorovala.
„Ten mě přepadl a hodil dolů!“ křikl Ondra.
Chtěl vyslat poutací kouzlo, Evžen mu však srazil napřaženou paži.
Skřet se netvářil nepřátelsky. V jednoznačném gestu zdvihl ruce nad hlavu.
Pomalu se přiblížil měkkými neslyšnými kroky a nečekaně padl před Ladou na kolena. Hluboce se uklonil.
V pološeru poničené haly se tak na okamžik vytvořila velmi bizarní scéna. Jedna postava napůl sedí a napůl leží na zemi a heká bolestí, dvě rozpačitě postávají a před nimi klečí tvor s širokým pomačkaným obličejem, otrhanými křídly a pařáty místo prstů.
„Ehm,“ odkašlala si Lada a konečně prolomila zaražené ticho. „Umíš mluvit? Co jsi zač?“
„Jmenuji se Koba, má paní,“ odpověděl tvor chraplavě a ztěžka jako někdo, kdo už dlouho nepronesl ani slovo.
„Proč mi říkáš paní?“ divila se Lada.
Koba střelil pohledem po hůlce, která Ladě trčela z kapsy. „Otročí kouzlo mě váže k hůlce, kterou teď vlastníte vy.“
„Ach.“ Lada hůlku opatrně uchopila konečky prstů, jako by pálila, a nedůvěřivě si ji prohlédla.
Evžen se zájmem přikročil blíž. Poznal vzácné cedrové dřevo a i bez doteku vytušil jádro z mocné substance. Možná dračí. Mistrovská cizí práce, pravděpodobně anglická.
„Proto jsi ji zabil?“ vydechl a pohodil hlavou k propasti. Kdo s čím zachází, prolétlo mu myslí. Otřásl se.
Koba ho ignoroval a Lada otázku zopakovala.
„Ano,“ přitakal skřet klidně. „Ona mě stvořila, její vinou jsem, co jsem. Kvůli ní trávím skoro celý život tady a sloužím. Nepřál jsem si takový osud.“
Evžen s pochopením pokýval hlavou.
Lada zatím dumala o tom, že Koba přesně odpovídá popisu netvora, kterého zahlédla Matylda v lese. Buď ji skutečně unesl on nebo je tu takových oblud víc. To se uvidí.
Usadila se na špinavých dlaždicích co nejpohodlněji, hůlku si položila na klín a přikázala Kobovi: „Sedni si a odpovídej na moje otázky. Moje i jeho,“ dodala a ukázala na Evžena, který se mezitím uvelebil na prázdné dřevěné paletě. „Jestli nám po pravdě povíš všechno, co chceme vědět, snad potom vymyslíme, co bychom mohli na oplátku udělat pro tebe.“
Koba se znovu uklonil: „Jak si přejete, má paní.“