„Chtělo by to změnu,“ pokyvuje děda hlavou. „Nechtěli byste zase na výlet?“
„Jé, to je bezva nápad. Kam pojedeme,“ vyzvídá Stáňa.
„Dědečku, mohl bys nás vzít do zoologické zahrady, co ty na to?“
„V žádném případě,“ rezolutně zamítne návrh.
„A proč ne, dědo?“
„Nechce se mi tam.“
„Dědó,“ protáhne prosebně Staník.
„Dědo, prosím, prosím,“ tře o sebe dlaně Kája.
„Ne, ne,“ trvá umíněně na svém.
„Dědo, my budeme hodní,“ slibují svorně oba sourozenci.
Děda už jen vrtí hlavou.
„Dědečku, proč tam nechceš?“ nechápe Stáňa.
„To musí mít nějaký důvod, ne?“ uvažuje Kája.
„Tak já vám to tedy povím,“ vzdychne děda.
„Když jsem ještě nechodil do školy, byl jsem s bráškou na návštěvě u tety v Praze. A jednou nás teta vzala do zoo. Já jsem měl zvířátka rád. Se zájmem jsem si je prohlížel. Došli jsme k výběhu s ledním medvědem a já si vzpomněl na svého oblíbeného plyšového méďu. Občas jsem s ním i spal. Když jsem uviděl toho bílého medvěda, moc se mi líbil. Zatoužil jsem si ho pohladit a skamarádit se s ním. Teta zrovna něco říkala bráškovi a bratrancům. Já jsem přelezl zábradlí a slezl na takovou zeď, která byla pode mnou. Právě když jsem se chystal skočit do výběhu, ke mně dolehlo ječení. Zalehly mi z něho uši. Otočil jsem se. Teta lomila rukama. Vypadala, že co nevidět omdlí.
„Jak jsi to přežil?“
„Nějací lidé mi pomohli a vytáhli mne zpátky.“
„No, teda, dědo?! Nestalo se ti nic?“
„A víte, že stalo?“
„Snad tě ten medvěd nenapadl?“ vytřeští oči Standa.
„Kousnul tě, nebo podrápal?“ vyzvídá Kája.
„Medvěd mi vůbec neublížil, ale teta ano. Tolik ran jsem už nikdy potom nedostal. Ještě dnes, když se řekne zoologická zahrada, cítím ten výprask, nebo spíš necítím zadek.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit