46. část - Vítězství

Miró pomalu kráčel vzhůru po hlavní třídě. Necítil se ohrožený. Od okamžiku, kdy se brána otevřela, věděl, že vyhráli. Vojáci pochodující v dvojstupu za jeho zády se teď nestavěli po stranách cesty, ale mizeli do postranních uliček, kde je místní čekající spojenci odváděli na strategická stanoviště. Po Miróově boku se postupně střídali nenápadní muži v oděvu Posledních. Tiše mu předali svá hlášení a zase mizeli za svými úkoly. Miró se cítil jako kamínek, který dokázal strhnout lavinu.
Krok za krokem kráčel známou ulicí. A s ním kráčela všechna jeho byvší já. Stejnou cestou šel, když vstoupil do Chrámu poprvé, pokorný a vystrašený. V srdci se tenkrát držel naděje, že najde Naniu. Myslel si, že až se dostane dovnitř, bude to snadné. Nebylo. Říká se, že ti nejnižší vědí všechno a snad je to i pravda, ale on strávil měsíce posluhováním nepřátelům svého lidu, aniž by ji objevil. Tenkrát začínal ztrácet naději, mohla být mrtvá, ztracená pro vnější svět, ale stejně tak mohla žít pár kroků od něj. Nemohl se po ní ptát, pokud nechtěl vzbudit pozornost.
Cerilijců mezi Posledními přibývalo a Miró získával další a další informace. Jenže jim nedokázal říct, že je tu jen kvůli ní. Stejně by ji nepoznali. A tak, zatímco on v každé z Chrámových žen hledal Naniu, jeho lidé hledali slabá místa a způsoby, jak ublížit nejvíc. Jak se měsíce řetězily jeden za druhým, získal Miró plán, které zásoby otrávit, kudy a kam odvést vodu, koho zlikvidovat, aby se obrana Chrámu rozpadla co nejúčinněji.
Štěstí přeje připraveným.
Nakonec Naniu našel. Stále v něm bylo přítomno vědomí zoufalství, které ho zaplavilo po rozhovoru s ní. Poznal ji, když se stala Ženou Slunečního Boha. Díval se, jak při obřadu pije krev své předchůdkyně. Jedna z rudých kapek jí vyklouzla z koutku úst a stekla po bradě. Usmívala se. Při nejbližší příležitosti o ni požádal. Nejdřív ho nepoznala. Následně odmítla jeho pobídku k útěku.
Všechno to plánování, všechny přípravy byly zbytečné.
Stejně jako teď kráčel po hlavní třídě. Sestupoval dolů k bráně, v srdci zoufalství. Chtěl odejít a už se nikdy neohlédnout. Ale stráže, stále ještě přehnaně bdělé po Synově prvním útěku, mu v tom zabránily. Mohl utéct. Mohl použít cestu, kterou plánoval pro sebe a pro Naniu, ale svědomí ho zastavilo. Všichni ti muži, které do Chrámu přivedl mu věřili, spoléhali na něj, byli ochotni obětovat život, aby nepříteli zasadili úder přímo do srdce. Neměl právo je opustit. Zoufal si.
Pak přišel dar z nebes.
Syna chytili, ale, ačkoli to nikdy nikdo veřejně nepřiznal, on dokázal znovu utéct. Miró nemohl uvěřit svému štěstí, když mu Boží syn vběhl přímo do náruče. To byla zbraň, kterou potřeboval. V tom Synovi nelhal.
A tak se plán změnil.
Všichni Miróovi Poslední, v každém z oddílů měl alespoň jednoho člověka, dostali úkol. Trousili zmínky o Božím Synu, který k překvapení všech znovu povstal. Váhavě a v skrytu mu projevovali přízeň. Přesvědčovali a spojovali přesvědčené. Jejich řady rostly a mohutněly. Podpora Synovi se v Chrámu vzedmula zespodu.
Jsou-li ti nejnižší na svém místě dost dlouho, pak nakonec skutečně vědí téměř vše. A tak věděli s kým mluvit, koho zahrnout do svých plánů. Tajná víra v Božího Syna prorůstala Chrámem vzhůru jako zhoubný nádor.
Miró kráčel po hlavní třídě a ulice byla lemovaná dvěma řadami věřících. Neznal je, nemohl znát každého, kdo v Chrámu žil. Vlastně jim ani úplně nevěřil, ale splnili svou úlohu. Mrtví a umírající obránci staré víry leželi odklizení v ústraní. Vlna odporu, která se vzedmula ze dna Chrámové hierarchie, smetla většinu vyššího kléru a naplnila cely těmi, kdo se nestihli dostatečně prokazatelně postavit na jednu ze dvou stran. Tak snadné to bylo.
Miró poslal dohodnutý vzkaz. Stačilo skutečně jen vejít a Chrám si vzít. Ti, kdo ho řídili, byli až žalostně nepřipraveni na zradu z vlastních řad. A tak teď Syn mohl uchopit Sluneční Berlu a důstojným, přesto svižným, krokem vyrazit bezpečně k Chrámu. Před ním stále kráčel dvojstup vojáků proudící dovnitř, za ním se mezi ně postupně řadili ti, kteří dosud postávali po stranách cesty. Když došel k bráně, zpomalil. Cestou vzhůru se nerozhlížel a nevšímal si okolí, ve svatém vytržení polohlasně rozmlouval s otcem. Ti, kdo zaslechli alespoň útržek z jeho monologu, se cítili požehnáni.
Miró na něj čekal na prostranství před nejvyšší svatyní.
“První se schoval uvnitř,” zamumlal na půl úst, aby ho nikdo krom Syna neslyšel. Syn mírně kývl. Přišel až ke dveřím svatyně a Berlou do ní udeřil.
“První!” zahřímal Syn nejmohutnějším hlasem jakého byl schopen. “Jménem svého otce tě vyzývám. Postav se mi a pokus se obhájit.”
Ze svatyně však nikdo nevyšel. Když dveře vyrazili, zjistili, že je prázdná.
“Krysy zalezly do děr,” zamumlal Syn. “Ale já vím, jak je dostat. Z vnitřní svatyně nemají kam utéct.”
“Ať tam shnijí!”
Syn pomalu zakroutil hlavou.
“Ne,” řekl chladně, “budou se zodpovídat před tváří mého otce.” Podíval se vzhůru. “Ale noc jim ještě nechám k dobru.”
Nechal hlídat prostory svatyně a sám vystoupal po vnějším schodišti na vrchol její kopule. Miró zůstal dole a když sledoval, jak se Sluneční Berla leskne v zapadajícím slunci, projel jím chlad.