46. Stabilitýda

Staník sedí, zády opřený o zeď, bradu na kolenou, rukama objímá pokrčené nohy. Očima hledá v trávě před sebou čtyřlístek. V tom ze dveří vyjde děda. Vesele si píská a nese bramborové slupky na kompost. Náhle se zarazí.
„Snad není ten kluk nemocný,“ přemítá. „Staníku, jsi v pořádku?“
„Jsem.“
„Oči se ti divně lesknou.“
Staník nepřizná, že to způsobil stesk po rodičích. Jen tak tak, že neslzí.
„To asi jak mne oslnilo sluníčko,“ vymlouvá se.
Děda popojde pár kroků a starostlivě mu přiloží dlaň na čelo.
„Horečku nemáš,“ konstatuje ulehčeně. „Nejsi unavený?“
„Nejsem.“
„Tak vztyk. Šupity presto. Za chvíli bude oběd a pak pojedeme na koupaliště.
„Dědo, proč se tomu vlastně říká koupaliště. Vždyť je to jen rybník, molo na opalování, pár kabinek na převléknutí a výdejní okénko občerstvení?“ nechápe Standa.
„A co bys chtěl víc?“
„Hm, není tam žádný tobogan ani obyčejná skluzavka, natož divoká řeka jako u nás.“
„No, ale u vás si nemůžeš vzít na vodu třeba duši ze zadního kola traktoru.“

„To je dobře, že jdete,“ ozve se babička. „Kájo, prostři stůl.“
„Když jsem byl kluk, co my jsme na takové duši vyváděli!“ pokračuje v hovoru děda.
„Jé, to je super, vezmeme s sebou duši.“
„To těžko, žádnou nemáme.“
„To je škoda,“ vzdychne Standa.
„To my jsme zase s bráškou měli velkou dvojitou nafukovací matraci. Dali jsme ji doprostřed rybníka a hráli jsme hru, kterou jsme si sami vymysleli. Jeden se snažil na ni postavit a říct slovo stabilitýda a druhý se mu v tom snažil zabránit. Vyhrál ten, komu se to podařilo,“ přidá k dobru svoji vzpomínku babička.
„Babi, říká se stabilita, ne?“ opravuje ji Staník.
„To ano, ale slovo stabilitýda je delší a než ho spoluhráč vyslovil, byla šance, že soupeř dřív převrátí matraci a shodí ho do vody. Nesměli jsme totiž do druhého strkat, ani se ho dotýkat.“
„To mohla být docela zábava. Škoda, že tady nemáte ani tu matraci.“
„Matraci nemáme, ale na rybníku je paddleboard. Je sice bez pádel, ale můžete si ho půjčit a zkusit hrát stabilitýdu s ním.
„To je bezva nápad.“

Odpoledne hrají stabilitýdu tři. Děda je na břehu pozoruje. Všichni se snaží vylézt na prkno a druzí mu v tom brání. A ty nečekané pády do vody. Jeden do ní letí po hlavě, druhý po zádech, třetí s sebou plácnul na břicho. Komu se podaří vylézt na prkno, snaží se udržet rovnováhu a legračně přitom pohazuje rukama, nohy podkluzují, občas se vymrští do vzduchu a následuje mohutné cáknutí a vlnobití.
„To je lepší než groteska,“ chechtá se děda a kratochvíli natáčí na mobil. Po chvíli si jde koupit pivo. Když se vrátí, zjistí, že hra skončila.
„Uf, nevěděla jsem, že to bude tak namáhavé a náročné,“ volá Kája.
„A kdo vyhrál?“
„Kupodivu babička.“
„To asi proto, že mám z mládí trénink,“ směje se pro změnu babi.
„Já mám taky z mládí trénink,“ pozdvihne půllitr děda a olízne pěnu ze rtů.
„Dědo, jaké pivo máš rád?“ zajímá se Standa a pro změnu ho natáčí zase on.
„Studené.“
„Ale dědo, já myslím, jakou značku.“
„To nemůžu říct nahlas. To by byla skrytá reklama,“ lišácky zamrká děda.
„Jak myslíš,“ Staník odběhne a natočí tabuli, na které je křídou napsaná nabídka dne. Dominují v ní velká tiskací písmena PIVO PARDÁL. Když se vrátí, děda prohodí: „To víš, svůj k svému, už jsem starý pardál, tak mám rád pardála.