5. Strážkyně

Rychle odskočila, až málem klopýtla. Úder proťal vzduch v místě, kde ještě před chviličkou stála.
Věděla to? Ne, jen to tušila. Lákala ho, provokovala. Myslela si že se nechytne.
Nebo se taky mohla mýlit. Už byla v branži moc dlouho a vídala stíny ve stínech. Je to člověk nebo ne?
A smí se mýlit?
Musí ho nechat zaútočit prvního. Riskantní, ale nemůže udělat chybu.
Nemůže zabít nevinného.
Dlouhý pramen tmavých vlasů jí sklouzl do očí. Potřásla hlavou, aby se ho zbavila... a náhle byl u ní. Tak blízko...
Uhnout by nestačila. Svezla se k zemi, pád přešel do kotoulu vzad. Pružně z něj vyskočila a sáhla do kapsy.
Neměla v ní dubový kolík, ale gumičku.
Zkušeným pohybem si stáhla vlasy do culíku, pro jistotu nespouštějíc oči ze svého protivníka.
Vysoký, štíhlý, tmavovlasý. Upravené vousy, temný, hluboký pohled očí pod dokonale klenutým obočím. Mírný úsměv na trochu úzkých rtech.
Je pohledný a ví to.
Je pohledný a využívá toho.
Kdo tvrdí, že upíři nosí třířadý oblek, zůstal zamrznutý v devatenáctém století.
Nebo v Anglii.
Mladý muž má džíny do zvonu a košili s rozhalenkou. Zas tak moc staromódní není.
Voní jako Old Spice.
Pod touhle vůní je ale skrytá ještě jedna. Tajemná, silná, přitahující.
Feromony.
Ona má štěstí.
Je imunní.
Z větší části.
Když na ni upřel svou pozornost zplna, nepodlomila se jí kolena. Jen zavrávorala.
Sakra, to je ale síla, pomyslela si. Vždyť ví, že jsem ho prokoukla! Vždyť už na mě zaútočil! To si myslí, že má takovou sílu, abych mu po jediném úsměvu padla k nohám?
Zamrazilo ji. Neukousla si příliš velké sousto?
Levou ruku pozvedla v instinktivním krytu právě včas, aby zablokovala úder. Jako by do ní narazila palice.
Nemá moc času. Může blokovat, může uhýbat, ale jemu stačí jednou se trefit a pro ni je to konec. Je hezké mít dlouholeté zkušenosti a výcvik, ale síla a rychlost budou mít pořád navrch.
Úhyb, úskok, pokus o úder. Prošla jeho obranou, ale nic mu to neudělalo.
Hrábnul po ní, vysmekla se. Ale jen zčásti.
Smýkl jí k sobě.
Podvolila se mu. Instinktivně ji to táhlo k němu, blízko, co nejblíž, políbit...
Rozumově věděla, že je moc lehká a slabá na to, aby mu na blízkou vzdálenost dokázala ublížit.
A líbat ho nebudu.
Hrábla rukou do kapsy. Do té druhé.
Ústní sprej v sobě skrýval česnekovou esenci a stříbrný prach rozmíchané ve svěcené vodě. Nastříkala mu ho do očí, celý.
Ani ona úplně neunikla.
Česnek v očích štípal.
Ji.
Jemu je v kombinaci se stříbrem vypálil.
A je po hlubokých pohledech.
Ale ještě neměla vyhráno. Dokáže ji rozmáznout i naslepo.
Sáhla do skrytého pouzdra na zádech a strnula.
Stříbrná dýka nikde.
Vypadla mi?
Matně si vzpomínala na milého blonďáka, s kterým se dala do řeči ráno v bistru, nenechával si ruce úplně pro sebe...
Čórnuli mi ji?
Nemá čas. Nemá dýku. Za to tu má upíra ve vzteklé agónii, mává před sebou zběsile rukama a řve. Stříbro nestříbro, brzy se zregeneruje a ona už druhý sprej nemá...
A co mám?
Česneková pasta, hezké. Láhev napůl plná svěceé vody, to je tak na chvilku ochrany. Stříbrný křížek na krku, základní vybavení. Dubový kolík, samozřejmě, ale nejdřív ho musí na chvíli znehybnit, už jste se někdy pokoušeli zatlouct dubový kolík do někoho, kdo vám uhýbá a zároveň se vám pokouší utrhnout hlavu?
Kladivo; kdyby bylo větší! Tímhle může zatlouct kolík nebo ho majznout, ale nijak extra velkou škodu neudělá.
Kdyby tu aspoň byl nějaký kámen! Člověk by myslel, že na břehu řeky...
Houby.
Upír ztuhl. Přestal křičet, přestal běsnit. Sípavě oddechoval, byla z toho slyšet bolest... a soustředění.
Poslouchá.
Už ví, že ona je Lovec.
Nevypadá, že by si dělal starosti. Naopak, vypadá, že se rozhodl ji ulovit.
Je rychlejší, jak začnu utíkat, skočí po mě. Možná se při tom naněkolikrát přerazí, ale...
Jaktože sakra nemám dýku?
No, holt příště. Vím, kdy mám vycouvat.
Tiše si přidřepla. Vyrazí přímo kupředu, co nejrychleji. Na silnici to je kousek, ale ona poběží na druhou stranu.
Přes pole.
Reflexivně zkontrolovala tkaničky, jestli je má správně zavázané. Jsou kulaté, občas se rozvazují, občas se o ně přerazí.
Teď není vhodný čas na to se přerazit.
Tkaničky.
Tkaničky?
Pomalu, opatrně a tiše začala pracovat.
„Zabiju tě.“
Tsss, první slova, která jí řekne, a je to tohle.
Takový klišé.
Čekal, že zareaguje. Odpoví, nebo se pohne a on bude vědět, kam se vrhnout.
Zkoušet to může.
Ona už je skoro připravená.
Ještě řetízek...
Bosé nohy našlapují tiše, když ho opatrně obchází. On ví, že tu je. Blízko. Je připravený bojovat.
Nepravidelné kroky klouzají.
Na druhé straně řeky zahouká vlak.
Vrhne se mu na záda a přes hlavu mu přehodí svázané tkaničky od bot. Uzel, který je spojuje, dolehne na jeho hrtan.Koleno opřené do jeho zad táhne, co jí síla stačí. Smyčka se stahuje, kůže syčí, jak se stříbrný řetízek omotaný kolem tkaniček vpaluje do jeho krku.
Smrdí to.
Nezastaví krev proudící do jeho mozku, nezabrání mu v dýchání.
Jeho srdce netepe, krev neproudí a dýchaní jsou vysloveně jen mimikry.
On nepotřebuje dýchat.
Pohyb rukama, stále rychlejší. Táhnout, táhnout... když mu došlo, o co se snaží, málem se mu podařilo ji shodit. Nějakým zázrakem se ale na jeho zádech udržela.
Smrad zesílil, tkaničky obalené řetízkem se nořily stále hlouběji do jeho krku...
Pak se vydal divný zvuk a zhroutil se k zemi.
Nepřestávala. Co když je to trik?
Zastavila se, až když narazila na páteř. Tu stříbrný řetízek nepřepálí.
Třesoucíma se rukama vytáhla kolík a příliš malé kladívko.
Čas na konečnou likvidaci si získala.
A když ho pohřbím pod křižovatkou, bude mu trvat století než vyleze?
Kde je sakra ta dýka?
A nejsem na tohle už trochu stará?