50 Advent

Staroměstské náměstí zářilo do zimního večera. Vysoký třpytivý smrk jako by se snažil soupeřit s lesklými věžemi Týnského chrámu. Na dřevěném pódiu deset dětí nabalených do teplých bund a vlněných kulichů zpívalo o pastýřích, co jedli kaši z hrnka, ale jejich hlásky skoro zanikaly v hlučení spousty lidí mezi stánky vánočního tržiště.
Lada se s poloprázdným kelímkem vystydlého svařáku v ruce loudala od skleněných koulí k perníčkům a od zpocených kovářů k dřevěným hračkám. Nenápadně sledovala černovlasou krasavici ve světlém kožichu.
Dáma ráno sdělila svému ztrápenému manželovi, že si k večeru zaskočí koupit pár drobností na vánoční dekorace, a skutečně tak činila. Až na to, že ji doprovázel vysoký elegán, jenž ji zahrnoval spoustou něžné pozornosti. Lada už stačila zjistit, že je to vyhledávaný brněnský alchymista, který se specializuje na zázračné krášlící prostředky.
„Slečno Lado! Jste to vy?“
Lada se ohlédla a spatřila staršího pána v těžké beranici. Nesl malý věnec z chvojí a šišek.
„Dobrý večer, pane Malino,“ usmála se překvapeně.
„To je ale náhoda! Zrovna jsem na vás myslel. Jak se máte?“
„Dobře. Co vy?“
„To vám musím říct… Nedávno za mnou přišel policajt,“ zvážněl pan Malina. „V civilu. Představil se jako Dmýšek z vyšehradské kriminálky. Na první pohled vysoká šarže.“
Lada zatajila dech: „Co vám řekl?“
„Inu,“ pousmál se smutně pan Malina, „jen to, co jsem stejně dávno tušil. Sice jsem se snažil si namlouvat, že Láďa třeba utekl někam do Ameriky a jednou se vrátí, ale v hloubi duše jsem věděl, že je mrtvý. Prý se nějak dostal do technických prostor metra a spadl tam do nějaké šachty. Dmýšek tvrdil, že určitě umřel hned a netrpěl, aspoň že tak. Vydali mi už jen popel a přezku z opasku. Je taková zvláštní, hned jsem ji poznal. Představte si, že policie zjistila, že se našel, ale nespojili si to s Láďou, i když byl hlášený jako pohřešovaný, dokud se do toho nevložil ten detektiv. Strašný šlendrián. Ale Dmýšek se choval výborně, omluvil se mi, a dokonce mi slíbil nějaké odškodnění. To mi Láďu nevrátí, ale přece jen se kupodivu cítím trochu líp. Asi že už mám jistotu. Přemýšlím, že se odstěhuju z Prahy. Mám ve Vrchlabí chalupu a nějaké příbuzné… Teď už nemusím čekat, kdyby náhodou…“
Lada nevěděla, co na to říct, tak jen soucitně přikývla.
„Dmýšek se zmínil, že se znáte. Že se tím začal zabývat díky vám,“ pokračoval pan Malina. „Jste hodná, že jste povídání starého dědka hned nepustila z hlavy.“
„Dmýšek je seriózní člověk. Moc ho mrzelo, co se stalo, a věřila jsem, že dodrží, co slíbil,“ odpověděla Lada vážně.
„Dodržel, a dokonce za mnou neposlal žádného poskoka, ale přišel osobně. Tak jsem rád, že jsem vám to mohl říct. Děkuju a veselé Vánoce,“ rozloučil se pan Malina.
Lada mu stiskla ruku: „Přeju vám, ať najdete konečně klid.“
Pan Malina mířil k domovu, ale Lada ještě pořád zadumaně stála a nepřítomně pozorovala rozmazanou záři barevných žárovek, až do ní nějaký kolemjdoucí nechtě strčil a vyburcoval ji z posmutnělého zasnění.
Sledovaná čarodějka mezitím někam zmizela, ale na tom nezáleží. Lada zjistila dost. Dneska už na práci stejně nemá náladu. Špatné zprávy pro manžela počkají do zítřka.
Zahodila prázdný kelímek od svařáku a v náhlém popudu u nejbližšího stánku koupila velký kornout pečených kaštanů. Příjemně zahříval prokřehlé ruce.
Rázným krokem opustila tržiště.
Lhostejně minula nedočkavý dav před orlojem, propletla se bludištěm staroměstských uliček a prošla tajným průchodem na čarodějnické náměstí, rovněž slavnostně vyzdobené a plné lidí. Právě klepala na Břetislavovy dveře, když se začal hustě sypat sníh.
Nadýchané chumáče bílých vloček tiše přikrývaly černé stopy.