50. Konec (tak trochu)

V Dolánkách na doktora čekala Maruška, zrovna se vrátila z další návštěvy od Vlášků, Růža už tou dobou totiž byla v Bukovině na porodnici. Doktor dopsal papíry na opiáty a řekl, že musí ještě Marušku odvézt domů. Franta chtěl unaveného Lojzu zahnat do postele, ale ten se nedal: „Žes to nechtěl vykládat před Honzou to chápu, ale Maruška je jiná kategorie.“
Franta se zamyslel, vzal klíče od auta a řekl: „Tak to proberem v klidu u Marušky.“
Ještě zvedl telefon a zavolal k Vláškům, kde ho kdyžtak seženou.

Seděli v kuchyni nad hrnky s čajem a Franta začal pomalu vykládat: „Nevím, jestli se mi podaří to dát do nějakého srozumitelného sledu.“ Usrkl pomalu horkého čaje. „Den před tím, než se to se starým pánem stalo, jsme měli v ordinaci Václava Vaňáska, říkal, že se pohádal s manželkou, než umřela, že nechtěla, aby se jejich Jana chodila místo Andrey starat Joskovi o krávy. Pak jsme přišli na to, že je Jana těhotná a Růža si vzpomněla na Andreu v jiné souvislosti. Že jsou s Janou příbuzné a že jsou na tom podobně – Andrea se vdávala narychlo a rodila taky ještě dřív, než jí bylo osmnáct. Při jiné příležitosti Růža říkala, že byla na porodnici, když Andrea rodila, a že krevní skupina dítěte neseděla s krevní skupinou otce.“
Franta se rozhlédl po Marušce a Lojzovi: „Myslím, že malej Péťa i Patrik jsou Joskovi synové.“
Maruška jen zděšeně polkla a neřekla nic. Lojza na to řekl: „Určitě pro to nemáš jen tyhle dohady, že?“
Franta kývl: „Malej Péťa je B-. Joska byl podle pitevního protokolu taky B. Manželka starýho pána byla ze Zákoutí, včera o tom náhodně mluvila paní vrátná ve špitále, prej tam má béčko skoro celá vesnice.
Včera jsem to hledal. Ve Lhotě jinak nemá B nikdo. Starej pán byl nula, Milada je nula.“
Lojza se zeptal: „To by bylo možný, kdyby otec byl 0 a matka B, aby dcera byla 0?“
„Pokud by matka byla jednu alelu béčka a jednu nuly, tak jo,“ odpověděla bez přemýšlení Maruška a Franta to jen odkýval. Zase ho překvapilo, jak neuvěřitelně široké znalosti Maruška má. Nekomentoval to, jen pokračoval: „Jak jsem tě včera nemohl sehnat, tak jsem nakonec prošel skoro celou kartotéku, pár lidí tu béčko má, ale myslím, že nikdo, koho by Andrea mohla znát.“
Lojza na to řekl zamyšleně: „Ono by to na Andreu sedělo. Myslím to, že má povahu na to, aby neplánované těhotenství vyřešila sňatkem s hodným troubou a následně tím pak Josku pěkně vydírala. Dům po starým pánovi, stará škodovka, dobrý místo v JZD i s flekem pro kluka v jeslích…“
Maruška pořád jen němě zírala do prázdna.
Lojza stále ještě přemýšlel nahlas: „A Jana otce neudala, ona není vydírací povaha, myslíte, že by to nechala jen tak? A že by to nikomu jinému z té jejich famílie nedošlo?“
„Myslím, že ta její babka to vědět musí, ale asi má dojem, že by z toho byla ještě větší ostuda, než už je teď,“ odpověděl Franta a Maruška rozpačitě přikývla: „Bohuna už je taková.“
Franta váhavě doplnil další kamínek do skládačky: „Joska měl v pitevní zprávě popsanej meningeom frontálně.“
„Mluv česky,“ požádal ho Lojza klidně.
„Nádor, co mu tlačil na čelní laloky. Někdy to lidem dělá špatně ovladatelný sexuální projevy. Většinou se spíš jen svlíkají na veřejnosti, sprostě mluví a tak, ale Joska byl na ženský vždycky, co mu umřela žena tak tuplem. Můžeme o tom jen spekulovat, ale nevylučoval bych, že to jen akcentovalo jeho normální povahový rysy.“
Franta zase upil čaje a pokračoval: „Když se vrátím zpátky do odpoledne toho dne, kdy jsme zjistili, že je Jana těhotná. Růža dojela ke starýmu pánovi s analgetikama, protože si hnul se zádama, když den před tím stahovali sena před bouřkou. Určitě si počkala, jak to zabere – jestli se starej pán zvládne najíst a obsloužit, docela bych čekal, že mu u toho jen tak povykládala všechny možné novinky. Nejen o ztraceným Ládíkovi, ale i o Janě. Starej pán se o Václavovu rodinu celkem staral, tak aby nebyl poslední překvapenej ve vesnici, co nebude vědět, že je těhotná.“
Lojza přikývl a pokračoval místo Franty: „Sedí to všechno dokonale. Následující den si jde děda pro pár polínek, aby si měl na čem ohřát oběd. A někde cestou se potká s Joskou. Jestli někdo něco o spádech svého synka ví, tak je to jeho táta. Slovo dá slovo, hoši se pěkně rafnou a aby se nehádali na veřejnosti, zalezou do kůlny. Starej pán řekne něco, co mladýho pěkně vytočí, třeba že ho vyhodí ze závěti, to už jednou zkusil. Mladýmu ujedou nervy a popadne sekyru. No a je to. Asi je z toho pěkně rozhozenej, není rváč od přírody, ale rozhodně není blbej. S rozmyslem to tu celý uklidí a doufá, že dědu jako najde odpoledne sám, a nějak to pak všechno skoulí. Celá vesnice hledá Ládíka, tak si třeba nikdo nevšimne, že děda za celej den nevylezl z baráku. Jenže má smůlu, protože ho najdeš ty a pošleš ho na pitvu, čímž mu uděláš pěknou čáru přes rozpočet. Musí zaměstnat Richarda, aby to už docela pěkně nadrsno zažehlil. A hodné dítko Richard se pro jistotu ani nezeptá, proč že by měl něco po tatínkovi žehlit.“
„Tak to si bohužel představit dokážu. Richard ho natolik obdivoval, že by nepochyboval o ničem, co by mu táta tvrdil,“ potvrdí bledá Maruška.

Chvíli sedí všichni ztracení ve vlastních myšlenkách a jen tak popíjejí čaj.
„S tou závětí,“ hlesla Maruška, „já vám to tehdy nedopověděla.“
„Ani nemusíte,“ usmál se Lojza, „ty největší cennosti Adlerových jsou někde tady, dobře schovaný, protože je nenašli, když to tu po odsunu rabovali. A já vím, že jste mi to chtěla říct celý to odpoledne, co jsme tu byli. Bylo na vás vidět, jak celou dobu přemejšlíte, jestli mě máte poslat do sklepa pro marmeládu, nebo něco takovýho podobnýho. Ale nic mi neříkejte, já nic nevím a jestli to jednou celý praskne a ti vaši příbuzní se k tomu dostanou, tak si pak ne mne vzpomeňte.“

Ozvalo se vrznutí domovních dveří. Následované zaklepáním na kuchyňské dveře.
Do kuchyně rozpačitě vstoupil pobledlý vyhublý Václav Vaňásek a za ním jejich Jana. Doktor okamžitě zareagoval: „Pane inženýre, vás dneska pustili? To byste ještě neměl tolik trajdat!“
Maruška mu přistrčila židli.
Václav rozklepaně začal mluvit, oči fixované na Lojzu: „Jana vás viděla sem jet. Já…“ hlas mu zanikl. „Já už se musím přiznat. Už s tím nedokážu žít.“
Lojza si posunul židli k Václavovi a řekl úplně věcně: „K čemu se chcete přiznat?“
„To já můžu za Joskovu smrt.“
Lojza ani nemrkl, požádal Marušku, aby ještě nalila čaj, a se vší pozorností se obrátil k Václavovi: „Tak povídejte.“
Václav si od Marušky vzal hrníček teplého čaje a začal roztřeseně vykládat.
„Ten den, co se to pak v noci stalo, mi dopoledne do fabriky volal Joska. V tu chvíli jsem tomu nerozuměl, tehdy jsem si říkal, že zas chce jen někomu beztrestně vynadat a pustil jsem to z hlavy. Zpětně jsem si vzpomněl, že plácal něco, že mu lidi řekli, že má Jana kluka a že ať si nemyslim, že on se od nikoho vydírat nenechá.“
Mluvil potichu a pomalu, Lojza na něj nespěchal a ostatní ani nedutali.
„Pak jsem došel domů, bylo hodně pozdě, musel jsem ještě ve fabrice na schůzi. A Jana byla první den doma z porodnice a ukazovala mi Patrika v zavinovačce a máti na to jedovatě, jestli už se konečně zeptám, kdo je jeho otec. Něco se ve mně hnulo, věděl jsem, že to Jana neměla jednoduchý, chtěl jsem se za ni konečně jednou postavit a řekl jsem, že mám rád Janu i toho malýho a že je mi to jedno.“
Jana k tátovi smutně vzhlédla. Ten si toho ani nevšiml, stále hleděl do země, prostě jen pokračoval: „Máti se začala rozčilovat a malej začal plakat a Jana s ním šla nahoru. Po hrozně dlouhé době jsem se tehdy s mámou pohádal. Tvrdila, že Patrikovým otcem je Joska. Nejdřív jsem tomu nevěřil, pak jsem se rozhodl, že si to s Joskou vyříkám. Dneska nevím, co mě to tehdy popadlo.
U něj na statku se nesvítilo a já si vzpomněl, že maj ve Vrchovině schůzi národního vejboru a že tam jistě Joska bude, a jak jsem byl po té hádce plnej adrenalinu, tak jsem to vzal pěšky přes les do Vrchoviny k JZD, protože tam většinou přespával, když se večer zdržel ve Vrchovině. Svítil jasně měsíc, cestu jsem našel snadno.
Než jsem tam došel, tak už ten vztek z hádky skoro vychladl. Přesto jsem si říkal, že chci znát pravdu. Seděl mi v hlavě ten divnej Joskův ranní telefonát. A pak…“ Sklopil hlavu ještě níž, „poslední věc, kterou mi říkala moje žena, byla, že nemám nechávat Janu chodit samotnou k Joskovi, netušil jsem, že to říkala kvůli tomuhle…“
Nepatrně se odmlčel a narovnal, pak pokračoval: „Sedl jsem si na schůdky před správní budovou a chvíli čekal, ale za chvilku mi byla zima, tak jsem zkusil kliku od kravína, že tam bude teplejc. A bylo odemčeno. Celou dobu jsem Josku vyhlížel a neviděl, ale seděl jsem pod lampou, tak asi on viděl mne, protože malou chvíli po tom, co jsem vlezl do kravína se za mnou otevřely dveře a vešel Joska. Byl opilej a hrozně sprostej. Prakticky okamžitě na mě začal křičet, proč že mu všichni musí připomínat, co že to slíbil na smrtelný posteli manželce a že ho nemáme srát a máme mu dát pokoj.
Nevěděl jsem, co mám dělat, jen jsem tam stál a koukal na něj. Zase začal křičet, že jestli si myslim, že ho tim fakanem taky budu vydírat, tak že se pěkně mejlim, že kdoví kde si toho bastarda ta moje coura upletla. Nepamatuju si, co to vlastně všechno křičel, skoro tomu nebylo rozumět, bylo to proloženo proudem neuvěřitelně sprostých nadávek.
Když se nadechoval, tak jsem řekl, že Jana není coura. Popadl vidle, co visely mezi ostatním nářadím na stěně u dveří, a vyrazil s nima na mne. Na nic jsem nečekal a utíkal vnitřkem kravína na druhou stranu baráku a jen se modlil, aby vrata na pastvinu nebyly zamčený a já mohl utéct do lesa.“
Odmlčel se.
Lojza mu to nadhodil dál: „A Joska se za váma rozběhl, zakopl a rozbil si hlavu o obrubník.“
„Vy to víte?“ podivil se Václav.
„Tohle víme. Jen nerozumím tomu, čím přesně jste vy zapříčinil jeho smrt.“
„Kdybych mu tenkrát zavolal pomoc, tak… Jenže já jen utíkal. Já jsem slyšel divnou ránu, zpětně si říkám, že to bylo, jak si rozbil tu hlavu, ale jen jsem dál utíkal do lesa jako o život.“
„Kdybych stál jen tak s holejma rukama a někdo na mě někdo vyrazil s vidlema, tak bych asi taky dost utikal,“ konstatoval Lojza.
A Franta se přidal: „Velmi pravděpodobně byste mu stejně nepomohl, už dlouho neměl ten mozek úplně zdravej a už jednu pořádnou ránu schytal chvíli před tím, než jste ho potkal.“
„Takže mě nezavřete?“
Lojza zavrtěl hlavou a zeptal se: „Ještě mi řekněte, co jste dělal dál,“ řekl Lojza.
„Došel jsem zpátky domů, ale do rána jsem neusnul. Chvíli před šestou zvonil telefon, volali z JZD, že neví, co mají dělat, že je Joska po smrti. Nevím, kdo to volal, ani co jsem mu odpověděl, udělalo se mi špatně, máma řekla, že mám sednout do auta a jet k doktoru do Petrovic. Pak jsem skončil na té operaci…“
Chvilku bylo ticho, Lojza si to rovnal v hlavě.
„Opravdu mě nezavřete?“ zopakoval Václav tiše dotaz.
Lojza se trochu trpce pousmál: „Ne, to rozhodně ne. Dokonce si myslím, že je pravděpodobné, že nebudete muset ani oficiálně vypovídat. Vypadá to, že se Joskova smrt uzavře jako nehoda, měl upito, zakopl a nešťastně spadl hlavou na obrubník.“
„Vidíš táto, říkala jsem ti, že to bude v pořádku,“ řekla Jana a vzala tátu za ramena.
Václav vypadal, že se mu tak ulevilo, že se asi rozpláče.

Jana se zpátky narovnala a Maruška se opatrně zeptala: „A je to pravda?“
Jana kývla: „Nechápu, jak jsem mohla bejt tak pitomá. Ještě jsem si myslela, že to je konečně někdo, kdo se se mnou baví a nechová se ke mně jak k malýmu děcku. Fakt jsem byla pitomá.“
Maruška řekla tiše: „Rozhodně jsi nebyla pitomá. Byl takovej vždycky. Myslím, že to úplně stejně udělal už dávno. Vlastní sestře Libušce. Jen jsem si to pořád nebyla ochotná připustit a došlo mi to až teď.“
Jana koukla na Lojzu a řekla: „Byla bych radši, kdyby se to nemuselo nikde vytahovat, nejen kvůli naší babce….“
„Nemůžu slíbit, že to půjde ututlat, ve hře je víc věcí. Minimálně to, že v rodině bylo dost majetku a Joska zemřel bez závěti, takže…“
„Já od nich nic nechci,“ špitla Jana, ještě než Lojza domluvil.
„Já vím, že vy ne,“ významně koukl po Janě s Václavem, „ale nejste jediná proměnná v téhle patálii. Pokud se okolo toho bude nakonec něco řešit, tak dám vědět, jak to vypadá, abyste se mohli rozhodnout, co by bylo pro Patrika nejlepší.“
Jana kývla a poměrně rychle se s otcem rozloučili.
Franta za nimi koukal z okna kuchyně, jak odchází do šeřícího se večera.

Zazvonil telefon.
Maruška to zvedla a kývla k Frantovi: „To byl pan Vlášek,“ zahleděla se na křížek v rohu mezi okny a dodala: „Další lidský příběh se uzavřel.“