6. kapitola

pondělí, 31. prosince 2018

Tak ještě dneska a zítra a pak hurá zpátky do práce. Tedy, do praxe. Práce to bude až v červnu. Zatím od nikoho nedostávám ani vindru. Ne že by mi to vadilo. Na finanční situaci si stěžovat nemůžu. Kromě pravidelných (nevyžádaných) dotací od táty mám prospěchové stipendium a příjmy z takových těch činností jako doučko, oprava seminárek a disertaček, výpomoc v márnici, diagnostické poradenství, opatřování receptů na pilulku poslední záchrany a tak podobně.
Od pětadvacátého jsem doma a už mi cuká oko. Hlavně když se podívám směrem ke křeslu, které Kim se Sandrou překvalifikovaly z místa k sezení na místo k odkládání kabelek a svršků. A spoďárů. Vážně uvažuju, že ho uklidím. Pohled na něj mě příšerně deptá, ale sahat na cizí věci mi přijde nevhodné. A nechutné. Oblečení pacientů mi nevadí, to je součást mojí práce, kdežto tohle je prostě jen… zásah do soukromí. Ne, nebudu to dělat. Nějak to odfiltruju. Mohla bych si vzít tu knihu, co mi dal k Vánocům doktor Thomas. Dean. Už pár měsíců si tykáme, ale poněvadž je služebně (i fyzicky) starší, mám trochu problém říkat mu Dean.
V září, když jsem si zlomila nohu, ošetřoval mě a všiml si jizev na stehnech. Překvapilo mě, jaký k tomu zaujal postoj. Většina lidí buď dělá, že nic nevidí, anebo dávají otevřeně najevo, jak jsou znechucení a šokovaní. A potom vás chtějí psychiatricky vyšetřovat a odborně léčit. Jako by to dokázaly vyřešit prášky nebo elektrošoky. Jako by to byla nějaká choroba. Doktor Thomas – Dean – to jednoduše vzal na vědomí, ocenil, jak pečlivě se starám o rány, a řekl, že to, co dělám se svým tělem, je moje věc. A to pro mě hodně znamená. Víte, akceptovat svobodu druhého v takovém rozsahu je poměrně těžké i pro člověka, který se označuje za liberála. Protože jedna věc je mít na salámu, kdo čemu věří, kdo s kým spí nebo jestli si někdo dává ananas na pizzu, a druhá věc je, když vidíte, že si někdo záměrně ubližuje a vy to máte nechat plavat.
Několikrát za těch šest týdnů, co jsem měla sádru, za mnou dorazil, aby se ujistil, že mám nakoupeno a že jsem se tu nezbláznila. Bylo to milý. Odpočinout si na chvíli od všeho toho čtení a uklízení a koukání na Netflix.
Když jsem nadhodila, jestli by neměl po šichtě spíš upalovat domů za rodinou, prozradil mi, že to teď se ženou nemají zrovna ideální. Eloise má od léta mimomanželský poměr se svým zubařem a aktuálně domlouvají rozvod. Příčinou je prý Deanova neochota udělat jí třetí dítě. Nechtěl to se mnou víc rozebírat, nejspíš je mu to nepříjemné, čemuž se nedivím. Další člověk, který vztahem akorát trpí. Nelituju ho, jen konstatuju. Na druhou stranu, kdyby si Eloise nevybral, nenarodili by se mu Nick a Kyle. A to by byla škoda, protože je vidět, jak moc má svoje kluky rád a jak je na ně pyšný. Starší Nick se věnuje krasobruslení a mladší Kyle hraje závodně basket.
Vyrazilo mi dech, když jsem si ten balíček od něj rozbalila. Sehnal mi v internetové aukci první vydání Tribunálu smrti od Noaha Gordona. Je to odkaz na náš zářijový rozhovor, ve kterém jsem zmínila, že je to můj oblíbený autor. Nechtěl mi říct, kolik za to vysolil, ale když jsem potom googlila, zjistila jsem, že nejlevnější výtisk z devětašedesátého roku se prodává za 150 liber. A navíc nejde jen o peníze. Možná je to vůbec první osobní dárek, který jsem dostala, když nepočítám akční figurku Doktora Strange, co mi jednou napůl z legrace koupil k narozeninám Barney.
Jinak všechny ty čokolády a krabice cukroví, co mi jako obvykle nadělila rodina, jsem obratem poslala dál. Něco jsem odnesla do nemocnice, něco rozdala spolubydlícím. Dávno jsem se smířila s tím, že je marné ostatní přesvědčovat, že nejíte sladké, když vážíte metrák.
Balíček luxusní kávy z Nikaraguy, kterou mi dal doktor Potter, jsem vypila během tří dnů. Byla fakt dobrá.
Dneska odchází z nemocnice doktorka Potterová. Rozhodla se jít předčasně do penze. Přestože to nijak nerozváděla, už nějakou dobu se šušká, že je za tím její zdravotní stav, respektive rozvíjející se artróza. To je jeden z častých problémů chirurgů, kteří dlouhodobě pracují na plný výkon. A ona soustavně překračovala svoje limity. K čemuž jí hojně dopomáhala všechna ta trojitá espressa, která do sebe obracela těsně před příjezdem sanitky. Občas jsme vtipkovali, že kdyby mohla, tak si to kafe posílá rovnou do žíly.
Bude se mi po ní stýskat.
Nicméně pokud si mohu dovolit soudit podle sebe, myslím, že to dlouho nevydrží. Do Nepálu se chystá až v únoru a do té doby se určitě začne nudit. Jestli ji v druhé polovině ledna potkám na lékařském pokoji, jak u kuchyňské linky exuje hrníček kávy a na plášti má visačku pro brigádníky, vůbec mě to nepřekvapí.
Mně by z představy, že zůstanu doma nadobro, stoprocentně cáklo.