64. kapitola – Známé stromy
Odvoz se na ně díval s výrazem „Jak jsem si tohle zasloužil?“ s příměsí „Už jste tady zas?“
„Javůrku, vezmeš naše hrdiny za tím zakletým Zdeňkem?“ zeptal se mlynář vozky. Jeho rodina stála u cesty a nejmenší děti měly připravené kapesníky. Nejspíš až budou ronit slzy radosti a úlevy, když budou jejich podivní hosté odjíždět.
„Ráda tě opět vidím, Javůrku,“ poznamenala Šárka. Klára se zarazila v počátku pukrlete a místo toho předvedla něco mezi salutováním a odháněním vosy.
Bříza si je nešťastně měřil a očividně litoval, že má koně namířeného správným směrem, tudíž mu výmluva, že jede na druhou stranu, než potřebují nevyšla.
„Tady máte něco od cesty,“ řekla mlynářka a podala mu sklenici medu. Klára i Šárka držely uzlíky s dalšími domácími výrobky a výdobytky, například s čistým oblečením. Klára ovšem dál oddaně nesla přikrývku, která jim prokázala mnohá dobrodiní. Urputně hleděla před sebe do země a buď vypadala dostatečně jako osudem stíhaný jinoch, nebo v tom byli všichni okolo ochotní jet společně s nimi.
Ukázalo se, že stejnou ochotu v sobě našel i Javůrek, též zvaný Bříza, protože je nechal nasednout a slíbil, že je dopraví až k hradu nebohého rytíře.
Šárka měla podezření, že lví podíl na tom měla skutečnost, že je Bříza podezírá z magických kejklů, a ony teď znají jeho pravé jméno a mohly by mu pěkně zavařit.
Javůrek, zvaný též Bříza se během jízdy pořád ošíval a držel v ruce nějaký sáček, Šárka však měla jiné starosti, než si lámat hlavu s vozkovým narůstajícím podivínstvím. Stačilo ji to Klářino. Soustředila se o sto šest a doufala, že zdárně udržuje iluzi toho, že její sestra je bratr s problematickou pletí a osobností.
Trochu se bála, že její iluze je jen její iluzí.
Ach jo, svět byl složitý a seznamy nepomáhaly. Větvily se, motaly jí hlavu.
Nakonec k nim jeden přihodil i Javůrek/Bříza/jejich starý známý dopravní strom, když navrhl: „Jestli se vám podaří toho mládence zachránit, zmíníte se jeho rodičům, že jsem vás k nim přivezl?“
„A když se nám to nepodaří?“ zeptala se Šárka v duchu, v rámci diplomacie však zabručela: „Hm.“
Hm člověk nezarmoutí.
Dvě hory se netyčily příliš daleko od sebe, zato řeka si dávala na čas. Kodrcali se lesem, potom dlouhými vesnicemi s krátkými názvy, které Šárka sem tam nacházela v mapě, kterou pro ni načrtla dospělá část osazenstva mlýna, ovšem někdy jim ujelo měřítko, jindy nervy a o vzdálenějších místech se dost úporně dohadovali. Nejstarší syn dokonce kurážně nadhodil téma moře.
Skrz kodrcání nemohla mapu ani doplňovat, ať už uhlem, nebo tužkou, kterou jí Javůrek galantně nabídl.
Ovšem řeka se na mapě svíjela mezi stromy, které s postupující vzdáleností na papíře přicházely o druhovou rozmanitost a měnily se v čím dál spěšněji načrtnuté šipky.
V jedné vesnici jim Stromový vozka řekl: „Tady přenocujeme. Mají tu krčmu, kde celkem vaří. Jestli nemáte peníze, můžete mi pohlídat zboží a přespat ve voze.“
Kláře i Šárce to přišlo vhod. Nechtěly moc pokoušet sílu kouzel. Šárka si nebyla jistá, jestli by se jí ty pokusy s neviditelností nevymkly z ruky a nevypařila by nevinného kolemjdoucího.
Zato si byla jistá, že si Strom nemohl vybrat lepší hlídačky. S Klářinými slechy a zuby a s bludným kořenem připraveným po ruce uhlídají veškeré luštěniny, mouku, nářadí, dopisy. Podle všeho získají přes noc neodolatelné aroma sušených ryb.
Klára chtěla vozkovi pomoct odstrojit koně, ale když před ní poděšeně ucukl, rychle ustoupila a zvedla ruce.
Pak se zklamaně schoulila v koutě vozu vedle pytle mouky.
Strom odvedl koně a Šárka si všimla, jak se po nich ohlíží. Už nevěděla, jestli ona sama oči samým soustředěním na kouzlo ještě pořád mhouří, nebo už je má po celém dni oteklé.
Šárka za ní velmi neelegantně vylezla. Bolelo ji celé tělo.
Se soumrakem a únavou se rozbolela nanovo i duše. Jako by nestačilo, že se cestou sem propadala do střídavě nešťastných a vzteklých úvah.
A teď začínaly mít navrch ty smutné.
„Myslím, že jsme na dobré stopě,“ špitla Šárka. „Opravdu. Vytáhneme z rytířovy rodiny, kde žije ta čarodějka, kterou chtěli požádat o pomoc, a požádáme ji o pomoc samy.“
Klára se k ní přitulila a hřála, což se hodilo. Citelně se ochladilo. Šárka se natáhla pro přikrývku a zabalila je do ní. Přitom se snažila dávat pozor, jestli sestra nemá sklony vyplazovat jazyk.
Zatím nic. Klára byla stále způsobnost sama.
„Víš, někdy jsem si přála, abys nebyla tak dokonalá a úžasná. Ve všech směrech. Na člověka je toho moc. Jenže pokud šlo o kožní potíže, myslela jsem, že se osypeš pupínky.“ Kousla se do jazyka. Původně to měl být vtip, jenomže už v půlce jí začalo být jasné, že selže i v tomhle.
Seděly tam zabalené do pokrývky, se zády opřenými o fošny a dotýkaly se nohama. Z krčmy k nim doléhaly hlasy, koně ve stájích odfrkovali a něco si vyprávěli, dveře vrzaly, někdo si broukal a pak kdosi prošel kolem. Byli dva. „… hledají je všude možně.“
Šárka s Klárou se okamžitě odsunuly dál od průlezu v plachtě.
„Třeba mluví o někom jiném. O lidech, co vyléčí rytíře… nebo o těch lapcích,“ dodala se zlomyslným zadostiučiněním Šárka.
Klára jí stiskla ruku. V té tmě se Šárka lekla, že na jejích prstech cítí drápy. Ale nepustila ji. Bylo nade všechno na světě důležité, aby ji teď nepustila.
„Chně, chně, chmmmm,“ ozval se bludný kořen, který Šárka pohotově přidusila šátkem od mlynářovy ženy.
„Kušuj,“ přihodila místní povel.
Potom se dveře hostince znovu otevřely a tentokrát kroky zamířily přímo k nim.
Šárka okamžitě kořenu odpustila a volnou rukou ho popadla i se šátkem.
Pod plachtu proklouzly dva buclaté hrnky, zacinkaly lžíce. „Tady máte trochu polívky za to hlídání,“ řekl vozka a tím se zachránil před na jeho poměry bleskurychlou cestou na kraj světa. „A záchod je za hospodou, jestlivá chcete vážně poznat, co je to strach. Tak dobrou noc. A kdyby něco, křičte. Spím hned tady vedle.“ Jeho tmavá silueta kývla ke krčmě.
„Díky,“ řekla Šárka zaraženě. „Dobrou noc.“ Doslova cítila, jak se Klára trápí, že mu nemůže dost princeznovsky poděkovat.
Když Stromový vozka odešel na kutě, Šárka se s hrnky přitočila ke Kláře: „Čichni.“
Klára to udělala, z plných plic a okouzleně si povzdechla.
„Necítíš něco podezřelého? Oměj? Jed? Uspávací prostředek?“
Klára jí rázně sebrala hrnek a pleskla ji lžící jemně do čela. Potom se pokusila najíst. Podle frustrovaných cvakavých zvuků, které vydávala, to nebylo se lžící a vlčími čelistmi jen tak.
Polévka byla houbová a hustá.
Šárka chvíli poslouchala sestřiny jídelní potíže a pak jí řekla: „Můžeš to klidně vychlemtat. Nikomu to neřeknu, slibuju.“ Ano, skutečně znala takové výrazy. Chůva by nad ní jen lomila rukama.
Klára zaskučela.
Těžko říct, jestli se zoufalstvím, nebo smíchy.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit