80. kapitola – Srdeční záležitost

80. kapitola – Srdeční záležitost

Šárka sledovala, jestli princeznino zmizení vzbudilo pozornost. Pár postávajících stvoření se otočilo. Jedno se přitom zamotalo parohem do rostlinné výzdoby a obrátilo pozornost k vlastním únikovým pokusům.
Rostliny to podle všeho pobavilo a pár šlahounů nebohého tanečníka vytáhlo ještě o kousek výš k velkému pobavení ostatních účastníků plesu.
„Princezno, to jsem já, Šárka z Vegladu,“ řekla Šárka Lindě, která k ní poslušně zvedla hlavu. „Dostaneme tě odtud.“ Potom rychle dodala: „Tohle je Klára a je to na dlouhé vysvětlování. Můžeš jít?“
Jako by Linda byla loutkou, které ustřihli vodicí nitky. Opřela se o kamennou stěnu a svezla se k zemi. Pak se pokusila sundat střevíce. „Já se ale musím vrátit. Pokaždé.“ Z očí jí kanuly slzy.
Klára jí pomohla se střevíci a sykla.
Linda měla nohy samou krev. Místo chodidel měla sbírku puchýřů.
Linda Kláru nepřítomně pohladila po hlavě. „Hodná holka.“
Klára se Šárkou to pro tentokrát nechaly plavat.
„Jak pokaždé?“ zeptala se Šárka, která už si dávala dohromady ty narážky v hospodě, v přístavu, v kuchyni a teď tohle podzemní představení, ovšem pořád by přivítala podrobnosti.
Linda položila nohy na zem a s povzdechem si je chladila o kámen.
„Já… chci se jenom vyspat. Aspoň jednu noc.“ Linda svěsila hlavu. Klára odněkud vytáhla kapesník, pravděpodobně neposmrkaný, a utřela jí nohy.
Šárka se otočila za výbuchem smíchu. Jelenovitý tanečník se dostal zpátky na parket a jeho druhové ho plácali do zad.
„Někdo tě proklel? Ten vlasatec? Stalo se to u nás na plese, že? Cítila jsem, jak na nás zaútočilo to kouzlo. Jenže Blanka ho odrazila.“ Možná ho odrazila ona sama, ale teď nebyl čas nad tím hloubat.
Linda kývla hlavou a vlasy se jí svezly do obličeje. Vypadalo jako duch. Teď, když ji měly před sebou, bylo vidět jak se jí pod kůží rýsují kosti, když se schoulí do sebe. „Od té doby tady po nocích tančíš.“ Klára významně zvedla střevíc a okázala jí podešev, která byla prošoupaná téměř skrz.
„A protancovala jsi celou skříň,“ dovtípila se Šárka.
Linda se na ni zadívala a zdálo se, že nové zmatení vystřídalo to předchozí zatmění smyslů.
„Promiň, nechápu?“ řekla váhavě.
Šárka přehodnotila své sdělení: „Protancovala jsi tolik střevíců, že je jich plná skříň.“
„Dvě.“
Klára si odfrkla.
„Máš pravdu. Teď na to není čas. I když jsme tě díky těm střevícům vlastně našly,“ vychrlila na ni Šárka. „Tedy Klára tě našla.“
Linda bez hlesu zopakovala Klářino jméno.
„Jak tě můžeme té kletby zbavit?“ zeptala se Šárka.
„Nevím,“ zašeptala Linda. „On… pokaždé mě sem přivede a žádá mě o srdce a ruku.“
„Je ti… čtrnáct,“ rozčílila se Šárka.
„Patnáct.“
„To je jedno.“
„Myslím, že se odtud chce dostat. Že nemůže opustit podzemí, dokud nezíská mou ruku a srdce. Snaží se o to celé roky, ale děsím se toho, co by udělal, kdyby se to stalo a on se osvobodil.“
„Hrdinové mají na osvobozování princezen obvykle tři noci, ale my nemáme čas,“ usoudila Šárka při pohledu na vyčerpanou princeznu. „A já tě nehodlám nechat napospas tomu paznehtovi.“ Situace si vskutku žádala výrazivo Blančiny říše.
Klára se na ni odhodlaně podívala a kývla. Zbývalo jen vyřešit jejich už klasické sesterské dilema: diplomacie, nebo vražda?
Nad řešením nemusely dlouho hloubat, protože Linda sykla a popadla se za kotník. Zbloudilý kořen se jí omotal kolem nohy a Šárka měla dojem, že nasává krev. Rázně na něj dupla.
Kořen zaječel.
V hudbě by ten pazvuk zanikl, jenže to by se nesměla dát do křiku celá síň.
Princezny se otočily. Tanečníci na ně zírali a ve výrazu jejich nadpřirozených tváří bylo cosi dychtivého. Jejich vládce stál před trůnem a tvářil se, jako by to byla oslava jeho narozenin.
Klára zavrčela a vibrace jejího hlasu duněly Šárce v hrudi.

Někdy, když vypravěč uvízne ve slepé uličce a neví si rady, jak dál, může napsat „Postava udělá něco velice chytrého“, načež se pustí do jiné scény a onen velice chytrý čin vymyslí později.
Šárku nic chytrého nenapadlo a moc ráda by přeskočila do scény, která zahrnovala knihy, teplé jídlo a horkou lázeň. A dost se obávala, že žádné později nebude.
Všechny plesy, na které natrefila, měly klesavé tendence co do kvality společnosti, vyžití a bezpečnosti. Tenhle představoval jednoznačně vrchol.
V kapse měla poslední řešení v podobě bludného kořene. Až na to, že by stihla popadnout jenom Lindu. Klára se stáhla do davu tanečníků, kteří ji brali za svou. Někteří před ní uznale sklonili hlavu, že ty dvě malé smrtelnice okamžitě našla. A Klára se mezi nimi pomalu ztrácela do pozadí, kde se Šárce ztratila z očí.
„Princezno,“ zahlaholil potemník, když zaujal působivou pózu před trůnem z kořenů, „opět se potkáváme.“
Šárka ho sjela pohledem. „My se známe?“
„Samozřejmě že se známe, ty huso!“ změnil tón. „Kvůli tobě mě tady uvěznil! Copak můžu za to, že ta tvoje macecha odrazila moje kouzlo?“
„Aha, Vševlad,“ odtušila Šárka znechuceně.
„Kdo jiný? Potřeboval odklidit tvou sestru z cesty, ale to kouzlo zasáhlo tuhletu nanicovatou holku. Tak mě zavřel do podzemí, abych na ni dohlížel. Zničila jsi mi život.“
To jí vyloženě zvedlo náladu. „Díky!“
„A teď ho zničím já tobě!“ vztekal se dál potemník a už nevypadal vůbec šarmantně. Zuby mu nekontrolovaně vyjížděly z úst, až připomínal jednu z těch divných hlubinných ryb z obrázků ať už v hradní nebo v proutěné knihovně.
Vstal z trůnu. „Ostatně je jedno, které princezny to srdce bude.“
„Jenže pokud ti ho nedám z vlastní vůle…“
„Na to Vševladovi kašlu!“ rozkřikl se, ovšem vzápětí se rozhlédl. „Vytržená vypadají jedno jako druhé.“