81. kapitola – Selhání diplomacie
Linda za Šárčinými zády špitla: „Já to věděla.“
Šárka rozhodila bezmocně rukama a pak oběma škubla. Z trůnu se vytrhly dna kořeny. Jednomu se potemník stihl vyhnout. „Ha, tohle je starý trik!“ Druhý kořen mu vrazil do boku. Potemník se otočil jako čmrda a zamumlal kletbu. Skutečnou, magickou.
Kruh tanečníků se sevřel kolem ní a Lindy.
Šárce do hlavy napochodovalo celé mraveniště. Musela mrknout, protože v další chvíli stály s Lindou po kolena v bažině. Linda vykřikla a zkusila se z bláta vysoukat, ale jen do něj zapadla ještě hlouběji.
Šárka se pokusila stáhnout šlahouny visící u stropu, ale nedokázala je zachytit.
„Diplomacie selhala,“ vydechla a Linda ji chytla za loket, když zakolísala.
Potemník se očividně snažil přijít na stylový výhružný proslov, jenže jeho „A teď“ přešlo v „Ááá!“ Když mu vlčí zuby sevřely zezadu krk a strhly ho na zem. Ukázkové podkopnutí nepřítelovy nohy. Blanka by na dceru byla hrdá. Ještě víc než jindy.
Tanečníci v kruhu kolem Lindy a Šárky se zamihotali.
Klára se čaroději zapřela o hruď drápy. A zatěkala pohledem k princeznám uvězněným v bahně.
Ty se přestaly propadat.
„–sssííím,“ vyloudil černokněžník.
Když došlo na otázku diplomacie a vraždy, nikoho nenapadlo, že si Klára s Šárkou prohodí přístup.
A že se Kláře nová strategie zalíbí, protože zesílila stisk.
Síň se zachvěla. Kořeny se s kvílením stáhly.
Tanečníci i služebnictvo zmizeli beze stopy a nástroje neviditelných hudebníků dopadly na zem. Na místě čaroděje zůstalo sedět stvoření nejvíc podobné přespříliš nafouklé ropuše. Vypadal zmatená jako lesní včela, jak tam trůnila s nohama nataženýma do stran. Na hlavě měla nasazenou čapku a pod bradou měla uvázané tkanice pláště posetého hvězdami.
„Jo,“ prohlásila Šárka, když se nad tvorem všechny tři sklonily, „tohle se nám poslední dobou děje pořád.“
Ropuší mág otevřel široširou pusu a navzdory slušnému jehelníčku zubů z ní unikla nazelenalá bublina.
Princezny se bleskurychle odtáhly. Klára ropušáka štítivě zvedla za plášť v prstech své opět lidské ruky.
„Tůůůůůň,“ pravil mírně přiškrcený ropušák.
Šárka by bylo pro to, nechat ho chvíli dusit ve vlastní šťávě. A pokud by tu našla nějaký hrnec, mohly by to provést doslova.
„Kuňká vážně divně,“ poznamenala Šárka. „To bude těmi zuby. Pozor!“
Klára se navzdory slibnému rozjezdu vrátila ke své milé povaze, plné ohleduplnosti k malým tvorům, přestože zmínění malí tvorové byli ve skutečnosti bestie nemalých rozměrů. Nyní ropušího mága zabalila do úhledného uzlíku.
„Vím, co myslí,“ řekla Linda slabým hlasem. „Pojďte,“ vyzvala je a odkulhala kolem trůnu. Proklouzla pod kamennou záclonou, která se vlnila ve fantazijním větru. „Tady prosím pozor. Nesmíte scházet z cesty. Jsou tu prohlubně a jezírka naplněná jedovatým plynem.“
„Samozřejmě,“ povzdechla si Šárka.
„Zde tento krápník přináší štěstí,“ pokračovala jejich průvodkyně v belhání i ve výkladu. „Pověst praví, že když se ho dotknete, splní se vám přání.“
„Do roka a do dne nebo si na to tenhle suchý, ohmataný krápník, který už dál neporoste vymezil delší období?“ zajímala se Šárka.
„Stalaktit,“ zaskřehotal ropušák z hlubin šátku.
„Ty na sebe moc neupozorňuj,“ utrhla se na něj Šárka. „Nechceš jím aspoň zatřást?“ V duchu si představila, jak točí šátkem v ruce, až z ropušáka uvnitř zbude jen žabí pyré.
Klára zavrtěla hlavou.
„Děkuji ti, sličná děvo,“ řekl jí ropušák. „A děkuji ti za osvobození.“
Šárka usoudila, že tohle ve spojení s nečekanou prohlídkou jeskyně s odborným výkladem naznačuje, že se jí během noci konečně podařilo zbláznit. Celkem to vítala.
„Když už jsem nemohla tančit, tak mi v přestávkách vyprávěl o všem možném. O světě, odkud přišel, o tůni, skrz kterou mě tam odvede, jen co mu rám srdce a ruku. A zde je ona bájemi opředená tůň.“ Ukázala na malé kamenné jezírko, kam by se vešel nanejvýš jeden notně zkroušený kapr.
„Ty kořeny prorostly všude pod hradem. Nemohla jsem mu dovolit, aby se dostal z podsvětí, ať do říše, odkud přišel, nebo sem k nám. Když jsme celou noc protančili, bralo mu to sílu,“ vysvětlila Linda a ke konci se jí opět trochu pletl jazyk.
„Ale tobě taky,“ řekl Šárka. „Slábla jsi celé roky.“
„Věděla jsem, že nesmím dovolit, aby mu to vyšlo, ať šlo o cokoli,“ odvětila Linda.
„Chtěl ses dostat domů?“ zeptala se Šárka. A taky bys pro to udělal cokoli, doplnila pro sebe. Ta myšlenka podivně bodla. To poslední, o co stála, bylo souhlasit s touhle napodobeninou obojživelníka.
Otok v podobě ropuchy souhlasně zablekotal.
„Nebo jsi chtěl ovládnout Lindino království?“ nadhodila Šárka.
Ropušák tentokrát moudře pomlčel.
Když Šárka nahlédla do vody, zatočila se jí hlava. Už to bylo vážné.
„Princezno, co je ti?“ ozvala se Linda odněkud zleva a z výšky.
Šárka skrz mžitky zahlédla třepotání listí pod hladinou. Nebo nad ní? A za ním probleskovalo nebe. Modrá a zelená jí poskakovala před očima a spánky jí bušily ve stejném rytmu.
Něčí ruce ji zachytily. Tentokrát ji netáhly z vody, jen ji přidržovaly, aby tam nesklouzla.
Dřepěla na okraji jezírka, mokrý kámen ji studil do nohou.
„Kdybys tomu jezeru obětoval něčí srdce, otevřelo by se a mohl bys jím přejít do říše kouzel,“ obvinila Šárka ropušáka a ten se zazmítal.
„Co kdybys do toho šel na vlastní srdce a pěst?“ navrhla. Otočila se k tomu uzlíku neštěstí. „Na oplátku nám ale odpovíš na pár otázek.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit