Desáté kotě

KULISÁK odchází, na scéně zůstává jen STUDENTKA. Jde si sednout ke stolu, učí se. Přichází PETR s MILANEM, který nese tři stejné krabice.

MILAN: Prohledali jsme všecko, úplně všecko! Celé zákulisí, od šaten až po sklad, i nahoře u osvětlovače jsme byli. A nic. Vůbec nic.

STUDENTKA (předstírá pochopení, naštvaně se zamračí na PETRA): I u osvětlovače? Vážně?

MILAN: Vládce náš, slunce naše jasné. Ale kočka nikde, jako by se do země propadla.

STUDENTKA: No ano, vládnutí je těžká věc. Ale bez kočky? Naprostá katastrofa!

MILAN: Ano, ano, katastrofa, to je to slovo. Jen ty tři krabice jsme našli, ale k čemu nám to je, když ani nevíme, která je ta správná?

PETR (otráveně): Můžeš je otevřít, bratře. Roztrhnout, rozdělat, rozříznout, rozcupovat, roztrhat…

MILAN (vyděšeně): Jenže co kočka?

STUDENTKA: Nebo kocour, nezapomínejme na kocoura!

MILAN: Stačilo by otevřít krabici a už by byla mrtvá. To si přece nemůžu vzít na svědomí - takové neštěstí, taková tragédie, člověk přece zvíře jen tak nezabije! Jak bych se pak na sebe mohl podívat do zrcadla, mít na rukách kočičí krev?

STUDENTKA: No myslím, že zrcadla nás trápit nemusí, další rekvizitu nám už vážně nedají.

MILAN smutně zavrtí hlavou, odejde o kus dál, všechny tři krabice pečlivě vyskládá do řady, lehne si vedle nich na jeviště a nakonec usíná.

STUDENTKA (šeptem): Tak jak to šlo? Proč ještě žije? Copak nevidíš, jak se trápí?

PETR: Já nevím, nějak nebyla příležitost. Taková bratrovražda, to není jen tak.

STUDENTKA: Nebyla příležitost? Vy chlapi jste vážně nemožní, ani zabít se nezvládnete. Vážně nechápu, kam to lidstvo spěje. To já když jsem byla malá, to ještě po světě chodili opravdoví muži, silní a odhodlaní, ale dneska ne, to abychom všechno oddřely my! A jak já k tomu přijdu, taková křehká bytost? No nic, naštěstí mám taky jeden plán.

PETR: Plán?