Muzeum, kapitola sedmadvacátá

Opírám si lokty o stůl. Nejradši bych celý den prospala. Pomyslím na Pavla, mého drahého stejně opilého kamaráda, kterak se snaží trefit klíčem do zámku svého pokoje a fofrem se zcivilizovat. Nejspíš má být na stejné poradě jako já.
Až dopíšu hlášení.
Mimořádka. Do hajzlu. Jsem tady tři dny a už se ani nedokážu dopočítat, kolik mimořádek mám za sebou. A kolik jsem jich neoznámila. Proč to sakra dělám? Až to všechno praskne, vyrazej mě na hodinu…
Nín hǎo. Wéi, pokud telefonujete. S Číňany musíte jednat jinak než s Evropany. Starší pán by vám neměl nabídnout tykání, pokud už to udělá, měla by mladá žena odmítnout. Nesluší se to. Nesluší se stoupal bosýma nohama na schody v —
Trhnu sebou. Stůl se zachvěje, hladina kávy v hrnku taky, pár kapek vyšplíchne na notebook. Fofrem ho otřu. Je odolnější než papír, ale nevydrží všechno.
Pokud ještě sepíšu celou tu včerejší mimořádku s Ginette…
Sakra, soustřeď se. Na tohle teď není čas. Na tohle už je pozdě. Včera bylo pozdě. Vždycky bylo pozdě…
Přihnu si kafe. První pravidlo policejní práce: nechlastej, když máš dosah. Dosah jsem neměla. Upravené první pravidlo: Když nemáš dosah, nechlastej radši příliš. Kdoví, co se stane.
Blbost.
Směr otáčení, popis, odhad velikosti, popis struktury. Bla bla bla. Stejně to skončí někde ve složce a za pár desítek let do vytáhne nějaký rešeršér, až bude chtít doplnit data do statistiky.
Zírám do hlášení a pomyslím na Ginette a jejího neviditelného průvodce. Sáhnu po mobilu. Otevřu zprávy, najdu její číslo a začnu datlovat. Dnes je klávesnice na dotykové obrazovka obzvlášť malá a přísahám, že mi uhýbá pod prsty.
Vidíš tvou tichou společnost? Je pořád s tebou? napíšu. Přečtu si zprávu po sobě. Píšu jako paranoik, který si myslí, že jeho zprávy někdo sleduje. Chybovník tvrdí, že moje angličtina je bez chyby. Měla bych si procvičit i francouzštinu.
Dopíšu jednu větu: Jak ti je?
Odešlu zprávu.

„Takže se mám okamžitě hlásit u pana Li, nahlásit na dnešek noční a dnešní dopoledne ohlásit jako přesčas?”
„Papírování nikdo neutečeme,” zašklebí se na mě šéf. „Odeslala jsi to hlášení?”
„Ano,” kývnu s knedlíkem v krku. Něco ví. Určitě. Nebo možná ne, ale já se budu dalších pět let bát, že moje velká lež jednou praskne. Do háje.
Pavel mě odchytí hned, jakmile Tomáš zmizí u sebe v kanceláři. „Máme půl hodiny na svačinu,” řekne mi. „Pak máme dorazit k panu Li. Chce odschůzovat hned ráno, prý ať můžeme po obědě nabírat síly na noční.” Odmlka. „On snad tuší, co jsme včera vyváděli.”
„Nebo se ještě nezvládl přeorientovat na naše časové pásmo.” V Číně je teď pozdní odpoledne.
„Asi máš pravdu.”
Paranoiou zjevně netrpím jen já. Možná je to tímhle místem a jeho neviditelnými temporálními potvorami. Třeba se jednou propadne do nějaké časové díry. Černé díry. Té uprostřed galaxie, kterou jsem viděla ve výtahu. Potřebuji kafe a oběd a oraz.

„Chtěla bys radši dál pracovat s Ginette Deschamps?” zeptá se mě Pavel po poradě.
Pokrčím rameny. Nevím, co říct.
Vlastně vím.
„Mám takový hlad, že ani nevím, jak se jmenuju.”
Teď je před námi ve frontě na oběd jen pět lidí. Trefili jsme špičku.
„Není moc sdílný, to je pravda. Ale dá se na něj spousta věcí vypozorovat.”
„Ginette taky zrovna sdílná není.” Většinu důležitých věcí mi sdělila s mnohahodinovým zpožděním.
„Jak je na tom?”
Pomyslím na dopolední zprávu, na to, že jsem během porady přepnula mobil na tichý režim a taky na to, že mám vypnuté vibrace. Vytáhnu mobil a zkontroluji zprávy. Jedna nová.
Normálně ne, ale je se mnou pořád. V rámci možností jsem na tom dobře. Mrzí mě, že se všechno tak zkomplikovalo. Můžu ti odpoledne zavolat?
Pípnutí. Další zpráva: Chceš se ho na něco zeptat?
„Co si dáte?”
Trhnu sebou, rychle schovám mobil do kapsy. Přeběhnu očima menu. Už asi pošesté. Rozhodla jsem se hned napoprvé. „Hovězí polévku a kuřecí salát, prosím,” vysypu ze sebe.
„Co se stalo?” zeptá se Pavel, když se oba usadíme u stolu.
„Ginette mi napsala. Asi jí radši odpoledne zavolám, jestli je v pořádku.”
Chceš se ho na něco zeptat?
Zarazím mobil co nejdál do kapsy. Trochu se mi třesou prsty.
„Nejspíš se cítí mizerně. Vysekat se tady hned druhý den…”
„To máš pravdu.”
Mám dojem, že znám Pavla spoustu let. Jako kamaráda, před kterým nemám žádné tajnosti. Do včerejška jsem neměla.
„Možná se ní nic nestalo,” vyhrkne Pavel. „Někdy musíš být pár dní v nemocnici kvůli podezření na něco vážnějšího a nakonec z toho nic nebude. Zavolej jí a zeptej se.” Odmlka. „Plácám voloviny, že?”
Mlčím.
„Poslyš, vypadáš strašně, neměli jsme včera tak chlastat… nekoupíme si kafe s sebou a nepůjdeme na chvilku na čerstvý vzduch?”
Civím do peněženky. Došly drobné. Kdy mi došly drobné?
„Já tě pozvu, jestli teď nemáš finance.”
„Pojď do parku,” slyším sama sebe, uvnitř se ještě děsím svého vlastního rozhodnutí. „Moc se mi nechce bavit o soukromých věcech tady u baráku.”
Přikývne. Je překvapený. Stěny našich pokojů už slyšely leccos. Není překvapený příliš. Tuší, že se ve mně něco velmi změnilo.

Pavel už má prázdný hrnek. Moje troška kafe na dně zchladla. Mluvím jako vodopád. Myslím, že to vůbec nedává smysl.
„Neměla jsem tuhle práci vůbec brát.”
„To by byla škoda. Nepotkali bychom se.”
„Nemůžeš chvíli mluvit vážně?”
„Promiň. Prostě jsem netušil, co na to říct.”
Ticho.
„Něco mi tady nesedí,” řekne najednou Pavel.
„Co myslíš?”
„Agentura rekrutovala hromady Vidoucích. Neříkej mi, že si nikdo nevšiml Ginettiny… tiché společnosti.”
„Máš pravdu. Verča si toho všimla hned.”
„Kdo?”
„Verča Svobodová. Ta studentka archeologie. Ta Vidoucí holka s… podezřelými kontakty.” Sakra podezřelými. Jeden mi málem vystřelil mozek z hlavy.
„Aha. Kde je teď?”
„Nemám tušení,” řeknu. Pomyslím na šéfa a divné vyptávání, a žádné odpovědi, když jsem se vyptávala já. „Obávám se, že nejsem jediná.”
Chceš se ho na něco zeptat?
Ztratili jsme ji, poznání mě uhodí jako facka. „Chtěli jsme ji použít jako návnadu a ztratili jsme ji.”
„Blbost,” řekne Pavel. „Chtěla udělat velkou blbost a vám se nepovedlo jí v tom zabránit. To je rozdíl. Ještě ke všemu tě vyšoupli z vyšetřování a jestli se něco dozvíš, bude to v lepším případě od Tomáše a v horším od Ginette.”
„Kdoví, jestli ti dva něco vědí.” Zvorali jsme to. Všichni.
„Měla jsi prostě smůlu. Proto tě přeřadili. Abys dělala nějakou normální práci bez průšvihů mezinárodního formátu.”
„Ginette už má v takovýchle průšvizích zjevně praxi.”
„Proto zaučuje nováčky, nemyslíš? Ví sakra dobře, o čem mluví.” Není to trapný pokus o odlehčení situace. Pavel sakra dobře ví, o čem mluví.
„Hm. Takže mince?”
„Přesně tak. Jdeme hlídat mince. Bude to pěkná nuda. Klid. Normálka.”
„To by mi bodlo.”
Chci se na něco zeptat tebe, Ginette.