Osmačtyřicátá

Setton dojde na rozcestí a tam potká staříka,
s sebou vede malé dítě, které trpce naříká.

"Vem nás s sebou, potřebujem tvou péči a obětí,"
“nejsem si jist, zda ta cesta, bude vhodná pro děti”.
“Vládce země příběhů jsem a zde je můj synek,
zdá se to být hodně dávno, co odrostl z plínek.
Starosti mi roky vzaly, mohl jsem být ještě Jura,
moje tělo oslabila má žena a duše churá.
Bez chlapce děj nezačíná, beze mě zas konce nemá,"
pak ukáže kamsi vzhůru, “s námi letí ta tvář němá.”

Setton zvedne oči k nebi, holubici uvidí,
na chvíli jí její volnost nepokrytě závidí.
Kam, že mají zamířeno, dozvídá se v průběhu,
překonat prý spolu musí širé moře Příběhů.
Místo vln se v tomhle moři přelévají obrazy,
k Settonovi doléhají slov a dějů odrazy.
Vesluje den, druhý, třetí, zdají se jak nekonečno,
vítr s loďkou pohrává si, je tu věru nebezpečno.
Se starcem si povídají, rychleji to ubíhá,
jen se občas opakuje, do detailů zabíhá.
Vzpomíná jak starý člověk na historky z mládí,
Setton denně boj s vlnami neúpěšně svádí.
Tom se starcem podělí se o poslední krajíc,
“vidím, jak máš těžký úkol s tím břemenem navíc.
Víš, chlapče, mám na kahánku, brzy zemřu, čas se krátí,
doufal jsem, že moje tělo na rodný břeh zas se vrátí.
Kdysi v mládí vydal jsem se hledat svého syna,
místo mne má na trůn sednout, žena je tím vinna,
že jsme o něj kdysi přišli, neměla dost pokory,
stala se z ní padlá dáma, vyhnal jsem ji za hory.
Bývala to krásná Můza, spouštěla se s pisálky,
život s ní byl děs a hrůza, sypal se, jak korálky.
Spisovatel nebo básník, všichni chtěli polibky,
za vyhnanství pomstila se, vzala synka z kolíbky.
Po moři ho v koši z proutí vypustila do světa,
v hrdličku se proměnila - to byla má odveta.
Teď nás věrně doprovází na té naší pouti,
že si synka neužiju, nesmírně mne rmoutí.
Přesto cítím, že mé dny jsou už nadobro sečteny,
zbav se starce, snáz dosáhneš břehu a své odměny.
Já už s osudem jsem smířen, jen dohlédni na chlapce,”
Setton dlouho nepřemýšlel, shrňme si to ve zkratce.

“Naše šance na přežití zmenšují se s přítěží,
rozhodnut jsem ale dovézt celý náklad k pobřeží.”

Holubice na loď křídla unaveně skládá,
všichni sáhnout na dno svých sil, každý tiše strádá.
Setton vnímá slova kolem s bídou jedním uchem,
příběhy tu všude víří vodou a též vzduchem.
Před očima znovu vidí celý život Rebeky,
nemůže ji nenávidět, už vůbec ne na věky.
Je v ní zlo a způsobila lidem spoustu neštěstí,
dostala však karty, které nic dobrého nevěstí.
Byla roky vězněna a potom měla zemřít,
je vlastně jen logické, že musela se vzepřít.
Svoje mládí zaprodala, výhra tedy byla malá,
zemřela by záhy poté, co vítězný vedla tah,
chce-li přežít, pak logicky musel z ní být “bratrovrah”.
Nikdo nechce obhajovat ty odporné skutky,
vražda vraždou zůstane, proč koukat na pohnutky?!
Setton její cestou nešel, nechce tedy soudit vinu,
chce dohlédnout na běh mlýnů, přiznává si na rovinu.
Boží mlýny přece melou pro každého stále stejně,
odpustit jí? S tím má problém, ač se snaží neochvějně.
Sebrala mu jeho lásku, sebrala mu smysl žít.
Co jestli ji věčnost čeká, popřeje jí věčný klid?
Před očima vidí výraz nevinného děvčátka,
škoda, že tak krutý průběh má dál její pohádka.
Je mu líto děvčete, co tolik vytrpělo,
přemýšlí, zda změnit osud by jí neprospělo.
I v pohádce zásah shůry je taháním za vlasy,
zvykl si, že osud bývá jak předpověď počasí.
Život není pohádka, to zná na vlastní kůži,
přesto z toho pozlátka se chviličku dech úží.
Jiskřička naděje dodá mu sílu,
dál s vervou veslovat a mít se k dílu.
Konečně zakotví na druhém břehu,
v pohledu starcově ucítí něhu.
Lásku, štěstí a vděk za to, že vrátit se směl,
Settonovi za odměnu dá potřebný chmel.
Vyřkne slova odpuštění a jak šípem zasažena,
hrdlička se snáší na zem, a tam se z ní stává žena.
I u syna vyprosí si odpuštění za své hříchy,
její srdce prošlo změnou, přestalo být plné pýchy.
Inspirovat bude cudně, esencí chce vzácnou být,
Setton maják vyhlédl si, v duši cítí mír a klid.
S prapodivným rozechvěním po schodech se béře,
meduňka mu otevřít má i poslední “dveře”.
V dáli vidí známý hrad a do sluje vstup tuší,
ví, že znovu potká Zuzku, srdce silně buší.
Možná to bude i konečné setkání,
Setton se zachvěje, strach mu to nahání.
Buď a nebo, je čas jednat, zbytečně si zoufám,
když naděje existuje, dál věřím a doufám.