Osmadvacet - 23. března 1945 po poledni

Ticho skoro bolí.
Tonka vyleze ze své skrýše a opatrně se narovná. Roztřesené nohy jakoby patřily někomu jinému. Když se pomalu šourá ven, musí se přidržovat nábytku, aby neupadla.

Dveře napůl vyražené z pantů, za nimi zkáza. Ještě před chvílí tu stály vlaky vyrovnané v dlouhých řadách. Teď je to změť trosek. Z některých vozů zbyla jen kovová kostra a kupy prkýnek všude kolem. Jiné jsou poházené po okolí jako dětské hračky. Vagony zajateckého vlaku skončily navršené jeden na druhém v obrovské hromadě. Některé zvedají své nárazníky k nebi, kola vysoko nad zemí. Kolejnice vytrhané a pokroucené, ční mezi vraky jako zrůdné obrovské lékořicové pendreky. Od výtopny se valí štiplavý černý dým.

Tonka zírá na tu scénu v němém úžasu. A najednou si zděšeně uvědomí, že tu s ní není Hana. Přece běžely spolu, nebo ne?

"Hano!" vřískne, ale hlas jí přeskočí, zní to slabě a uboze. Rozběhne se mezi trosky vagonů, k místu, kde byly naposledy spolu, klopýtá přes kusy železa, pod nohama jí křupe sklo a střešní tašky.

"Hano, Hano!" křičí znovu a znovu se vzrůstající panikou. Bez odezvy.

Plahočí se přes hromady šrotu, přelézá zohýbané kolejnice. Pak mezi kovovými pláty uvidí špinavou ruku. Trčí z trosek, jako ruka tonoucího, co z posledních sil mává o pomoc. Tonka se vydrápe blíž, zbytky vagonu pod ní se povážlivě zakymácí. Zhoupne se jí žaludek. Ruka má na prsteníčku snubní prstýnek, ale nemá tělo.

Tonka se skutálí na zem a zvrací. Zvrací, i když už nemá co. Schoulená se třese jako zvířátko a nemůže to zastavit.

Tak ji najdou chlapi z Nothilfe. Tak ji najde Vojtěch. Dá jí facku a pak ji objímá, dokud se nevzpamatuje. Netrvá to dlouho. Později se Tonka bude stydět, že mu ušpinila košili.