Padesátka - Kobovy noční můry - 37

Simona Kobův nezdvořilý výkřik ignorovala. Hleděla na slzu, která se kutálela po spisovatelově tváři a stydlivě se zavrtávala do jeho strniště. Byla jen jedna jediná, ale Simona tušila, že tam uvnitř jich prší litry z temných černých mraků, za kterými není žádná zářivá budoucnost. Proč musí vztahy vždycky všechno komplikovat, sakra?
„Vyprávějte nám o ní, prosím.“ požádala jemným hlasem pana Brzdu. „Prosím.“
Jakub Brzda si lokl piva a zamyslel se, jak začít.
„Víte, ona je taky spisovatelka. Potkali jsme se na NaNoConu (Konference Nadějných Nováčků), ona už vydávala v jednom nakladatelství edici Sestra Simona, a tím mne dokonale okouzlila. Vlastně nejen tím. Ona je, byla, ... zkrátka něco se mi na ní strašně líbilo, ani nevím co, nebyl to jen zevnějšek, svítilo to odněkud zevnitř, taková proměnlivost a nespoutanost a spontánnost. A já jí asi taky nebyl úplně volný, jinak by po pár schůzkách nezačala o naší společné budoucnosti. Dokonce se mi sem nastěhovala, víte? Jenže... to byl začátek konce našeho vztahu.“
„A proč?“ skočil mu do řeči Nevi a vysloužil si Simonino zamračení.
„Ono té proměnlivosti a nespoutanosti bylo trochu moc. Jen si to představte – vyběhnete si do nakladatelství se pozeptat, jestli přijali tu poslední povídku s Kobou, a než se vrátíte, šuchtá baba před domkem a předělává džungli na francouzskou zahradu. To jsem jí zarazil včas, asi v půli práce, ale když jsem byl potom nakoupit, zasadila k baráku břečťan, že prý to tady bude jako ve staré Anglii. Břečťan! Víte, jak ta svině škube omítku?“
„Ta vaše ženská škube omítku?“ vykulil oči Koba.
„Neee... břečťan škube omítku, pitomče. No tak se tedy vrhla dovnitř. Vyházela všechen nábytek, naštěstí jen na půdu, a předělala to tady v japonském stylu. No zkoušeli jste někdy psát vkleče? Z lásky k ní jsem to vydržel týden, pak už jsem podnikl vzpouru a donesl si ušák a stolek. Čímž jsem jí dokonale zničil koncepci celého obytného prostoru, jak mi sdělila. Pomstila se hrozně.“
„To si vzpomínám,“ začal radostně poletovat Rejstřík, dokud ho nesrazil zpátky na sedačku jeden z polštářů.
„Jo, vrhla se na zdravou výživu. Všechny čipsy a buráky mi spláchla do záchodku a poslední stejk nechala sežrat tebe, ty hade! A já abych se cpal jen mrkví a jinou zeleninou, co pěstovala na zadní zahrádce – ještě že mi ji nezačala servírovat sušenou a zvadlou, protože jednou přišla s tím, že i kytky jsou živé a mají duši. Jak já ji nesnášel! A pak přišlo to nejhorší.“
„Co může být ještě horšího?“ pobledl Koba.
„Skutečné domácí štěstí! Zasadila ke vchodu vinnou révu, uvažovala o namalování slováckých motivů nad vchod, pohovku obložila krajkovými polštářky, co jsem se o ně nesměl opřít, pro každé sprosté slovo obracela oči v sloup a nakonec... nakonec... nakonec donesla ty zatracené růžovomodré králičí bačkůrky! Prý pro mne! Abych se cítil doma jako doma. No nezabili byste ji?“
„Kams ji zahrabal?“ optal se věcně Koba.
„Ale nikam. Jen jsem ty bačkory hodil před barák a ona si sbalila bágl a šla za nimi. A už se nevrátila. A dobře tak! Já už ji nechci! Ani vidět, ani s ní mluvit, natož s ní žít! A nechybí! Vůbec mi nechybí! Je mi bez ní dobře! Je mi bez ní skvěle! A vůbec mi nechybí!“
Za první osamělou slzou skanula druhá.