Padesátka - Kobovy noční můry - 49

„Přišel jsem pozdě!“
„Jakube?“
Svět se zastavil, králíci a krysy zmlkli, hudba dozněla. Jakub Brzda se vrhl do míst, kde předtím stála Poldýnka. Rejstřík mu přeletěl před očima, a tak jej zastavil. „Poslouchej, “ sykl.
Z dálky se ozýval Poldýnčin jekot a řada mužských hlasů.
„Koukejme, co nám to sem spadlo z nebe. No ty jsi ale sladká kočička, takovou jsme potřebovali. Jestlipak víš, co tě tu čeká?“
Jakub Brzda se vrhnul vpřed, ale Nevi a Koba na Rejstříkův pokyn spisovatele chytili a nepustili.
„Nepospíchej tolik,“ krákl Rejstřík. „Co když o tebe vůbec nestojí?“
„Stojí nestojí, já ji v tom nenechám!“
„Jakube, věř mi. Ta tvá Polena potřebuje dostat do koulí, chci říct přes zobák, teda... za vyučenou. Jinak si tě nikdy nebude vážit jako chlapa, to mi věř. Počkej a uvidíš, teda uslyšíš.“
Jakub Brzda se ze všech sil ovládl a s hrůzou naslouchal ječení, které se linulo podle všeho z velitelovy kanceláře pod palmami.
„Pracky pryč, vy parchanti. Copak si myslíte... au, nervi to ze mě... ne, to ne, to nechci, já nechci! Ne, gumu ne! Takovej hnus a já? Povídám, že nebudu šlapat, copak jsem nějaká šlapka? A v tomhle tuplem ne! Zlatej Jakub, měl sice svoje mouchy, klel jako dragoun a byl paličatej, ale k tomudle mě nikdy nenutil. Nechte mě, vy zvrhlíci! Pomoc!“
Jakub poklekl před Neviho. „Ty už sis svou lásku našel,“ řekl s pohledem na Simonu. „Tak mi pomoz a nech mě jít za tou mou. Slyšíš, potřebuje mě. Musím rychle, než jí něco udělají.“
„Povídám, že mě k tomu nedonutíte!“ ozvalo se zdáli. „Níkdy si neobuju ty příšerné holínky! A nikdy, vy zvrhlíci, nikdy v nich nebudu šlapat! Ani záda velitelovi, ani nic jiného. Nejsem šlapka. Co na tom není jasné? Já nebudu šlapat zelí!!!“
Nevi vytřeštil oči na Jakuba, ale ten stejně uchopil jeho ruce a položil si je na srdce a čelo. „Tak jako tak půjdu,“ prohlásil. „Zelí nezelí, ona mě potřebuje. A já ji miluju a chci být s ní, ať už z pýchy a ješitnosti žvaním cokoliv. Mějte se tu dobře a zařiďte si život podle svého.“
„Dávej si bacha,“ poradil mu ještě Koba. „Páni dozorci a pan velitel mají rádi zelíčko. Křupavoučké, kyseloučké, dobře našlapané a naležené. Dá ti dost fachy si tu svou odvést, když se rozhodli, že pro ně bude makat.“
„Hlavně jich je tam moc, Jakube. Silou to nedáš, musíš rozumem. Hodně štěstí.“ dodal Nevi a pronesl předtím Simonou použitá slova. Jakub Brázda, alias James Brake, zmizel.
„Okamžitě toho nechte! Takhle to má vypadat ve vězení? No to se mi snad jenom zdá! Místo, aby konali strážní službu a dohlíželi na procházku vězňů, oni se tu povalují na pláži a hážou do sudu nakrouhané zelí! Co si myslíte, že jste? Jézédé, konzervárna nebo nápravně výchovné zařízení?“
„Jakube!“ ozvalo se obdivné vzdechnutí.
„Ty přijdeš na řadu potom. Přezuj se do lodiček a ty gumáky hoď tam, kde je vzali.“
„Ano, drahý,“ ozvalo se pokorně.
„A teď chci pořádné hlášení od velitele. A hned, než mu zvednu mandle. Jako inspektor vězeňství v tom mám sakra praxi. Tak fofrem, než někomu způsobím tříštivou zlomeninu penisu!“
„Vypadá to, že ve vězení je zase řád a disciplína.“ oddychl si Koba, když zaslechl dupání vojenských bagančat na tvrdé chodbě. „Jakub si to ošéfuje, všechno.“
„Jo, všechno,“ krákl Rejstřík. „Poslouchejte.“
„Jakube, drahoušku, promiň. Byla jsem hloupá. Myslela jsem, že dělám to nejlepší, ale vyváděla jsem jako malé umanuté děcko. Ty bačkůrky...“
„Tak my taky půjdeme,“ ozvali se do ticha krysáci. „Jak slyšíte, je po nás sháňka. Rejstříku?“
Dvě králičí bačkůrky a dva krysáci se postavili před Rejstříka.
„... ty budu nosit sama, když je nechceš nosit ty.“
„No hurá, rozum dostala, ale že to trvalo,“ ušklíbly se králice. „Tak šup, Rejstříku, a dobře se tu starej o naše děti, Simono.“
„Ty vobludky tu zůstanou?“ vyděsil se Koba.
„Ovšem, Kobo.“ odpověděly králice. „Děti musí jednou vyletět z hnízda, i když teď - jak to vypadá - odcházíme my. Krom toho, za nějakou dobu by nám bylo i vězení těsné. Tak pá, dětičky, maminky s tatínky jdou. Budeme vás mít rádi a vzpomínat na vás, ale to bude tak všechno. Pá pá.“
„Neblázněte,“ vyděsil se Rejstřík. „Copak po norrrmálním světě můžou běhat krrrysokrrrálíci?“
„Ovšem, Rejstříku, uděláme si krysokráličí farmu na spřádání srsti. Angorská vlna hadr, to mi věř. Jednou za čas ostříhám, spřadu, napletu a prodám. Ruce mi utrhají za takový materiál a budeme za vodou.“ odpověděla Simona.
„A co když je někdo uvidí?“ hekl Rejstřík.
„Klid, mám je vycvičené,“ uklidnila ho Simona. „Koukej: Plyšák!“
Krysokrálíci strnuli, každý v pozici, ve které se nacházeli. Simona vzala jednoho do ruky a pohladila ho. „Tohle přesvědčí každého, že měl halucinace. Krom toho, nastěhujeme se někam, kde bude za domem pořádný pozemek s vysokou travou, takže si do ní budou moct vyhrabat nory a nebudou tím pádem na očích. Můžeš,“ dodala a pustila krysokrálíka na podlahu. „Nastupovat do kabele!“ zavelela a krysokrálíčci poslechli.
Havran máchl křídly a králice a krysáci také zmizeli.
„Uzavřřřu ten svět do kapsle. Už žádné courrrání tam ani ven. Odteď bude každý svého štěstí strrrůjcem, vážení.“ pronesl Rejstřík. „A vy tři si musíte zařřřídit své nové existence tady venku.“