Sedmatřicet

Vlastně je na tom něco směšného. Všechny je přivázali k dlouhému lanu jako podivná živá bábrlata. A oni vrávorají, potácí se, klopýtají a padají, strhávají s sebou ostatní, neohrabaně se zvedají nebo lezou dál po kolenou.

Skoro nejsou k poznání. To je dobře: Koba si nechce tyhle špinavé, zkrvavené mátohy spojovat s lidmi, které znal celý svůj život, s kterými si vypomáhali při žních, s kterými sedával v hospodě i v kostele.

Tohle jsou zrádci bez tváří, němečtí přisluhovači. Kvůli takovým musel Pavlík na frontu, kvůli takovým se nevrátil. Pro takové žádný trest není dost velký.

Podivný průvod se pomalu blíží k mrchovišti. Vlček se zhroutil, už se nedokáže zvednout ani na kolena. Starostovic dcera se ho snaží podepřít, ale nemá dost sil, padají oba. Lano sebou cukne, nakonec padají všichni.

Kdosi v davu přihlížejích se zasměje, další se přidávají. Koba taky, i když to zní spíš jako zakašlání. Není mu do smíchu, ale bojí se lišit. Kdyby si někdo vzpomněl, na tu nešťastnou demonstraci v osmatřicátým, mohli by zítra vést na špagátku i jeho.

Průvod se chvíli komíhá sem a tam jako klasy ve větru. Pak se pod ranami a kopanci dá znovu do pohybu, Vlčka smýkají mezi sebou po zemi.

Konečně jsou na místě. V písčité zemi je čerstvě vykopaná velká jáma. Před ní se šklebí Hloupej Francek a významně potěžkává krátký samopal.

Kobovi přeběhne po zádech mráz.