Třicátádevátá

Slunce pálí. Po dlouhé štrece, plné nezvyklých stoupání a klesání, by Reka byla normálně ráda, že se může na malou chvíli natáhnout. Byla by vděčná za okamžik oddechu, i když betonový kvádr ohlodaný větrem tvrdě tlačí do zad. Tohle ale nejsou normální okolnosti. Leží na naznak, těsně vedle stejně nehybného Cartera, ruce rozpažené, vypadají jako ukřižovaní. Nad nimi stojí Cal.

„Pro všechno na světě,“ pronáší nuceně klidným hlasem, „snažte se dýchat pravidelně.“

„To se ti snadno řekne,“ přidušeně hekne Carter.

„Vyčistěte mysl,“ pokračuje Cal, jako kdyby ho neslyšel. „To by u vojáka neměl být zas tak velký problém, podle toho, co jsem o nich slyšel,“ dodá poťouchle.

Carter se nadechuje k odpovědi, ale najednou má pocit, že mu hrudník tiskne neviditelná ruka. Tlačí ho dolů do betonu. Ticho se na něj a Reku snese jako šedý dusivý plášť.

„Tiše a klidně,“ Calův hlas už oba vnímají jen myslí, zato čenichání, zvuk jaký vzniká při nasávání vzduchu přes opravdu velké zuby do obřích tlam, kroky tlap neviděných tvorů, slyší velmi zřetelně. A dlouho, tak dlouho, že oba mají pocit, že už nevydrží se nepohnout, nekřičet, hystericky se nerozesmát.

„Tiše a klidně,“ Calův hlas je jako stojatá voda, jako olej na spálené kůži. Oba je uklidní.

„Už jsou pryč.“

Carter se vymrští. Reka pomalu vstane. Oba se tázavě zadívají na Cala.

„Takže tohle byli..“

„Houndi. Nebo tak jim alespoň místní říkají. Dají se ovládat jen mentálně. Kdybych měl hádat, asi to předtím byli laboratorní psi. Jenom se tak trochu zvrhli.“

„Trochu,“ ucedí Carter, „a tohle byli před katastrofou domácí mazlíčci. Kdo by nechtěl mít doma někoho, kdo ti uškvaří mozek, když mu včas nedáš napapat?“

„Takhle oni nefungují,“ rozesměje se Cal, „vyhledávají ty, kdo neumí telepatii, kdo je nedokážou mentálně zastavit. A pak přivolají hlídače, gardu. V podstatě jsou pozemní ekvivalent toho, co jsi ty dřív dělal v podzemí.“

Carter neodpovídá.

Cal se na něj dlouze zadívá. „Není to vtipné, já vím.“

„Je to jako Metro naopak. Rubem naší totality je líc jiné totality,“ řekne do ticha Reka smutně.

„A jak ses jim vyhnul ty?“ zeptá se Carter, „nemyslím teď, myslím poprvé. Předpokládám, že schopnost je ovládat a skrýt nás, ses naučil až tady.“

„Nenaučil,“ odpoví Cal, „dostal.“

Odmlčí se. Upírá oči na obzor lemovaný betonovými kvádry, do dálky, ale oni dva ví, že se ve skutečnosti dívá do blízka. Dovnitř.

„Cale?“ ozve se tichý hlas za jejich zády. Všichni tři sebou trhnou leknutím.