Povídky z jedné a druhé kapsy

Leží tu ladem. Uprostřed země, jen tak sám. Reliéf velké lidské šlápoty. V prachu cesty. Sám, jako cosi nepatřičného. Kdyby šel kolem všímavý kolemjdoucí, podivil by se. Jak zde leží, sám uprostřed cesty jen místy pokryté ušlapanou trávou. Sám napospas větru, dešti.
Bezeslova vypráví. Směr, kam jeho tvůrce šel. Jen, účel, zůstane zamlčen. Možná o nátuře, stylem této šlápoty, však zbytek už je o důvěře, on, a nebo ty…
Šlápota si leží v klidu, čeká na svůj osud. Zda zašlape ji další člověk, nebo zůstane tu, jako dosud. Či ji smyje náhlý déšť, bůh suď – vlastně je to jedno, nešť?