Neviditelný

“Ne.”
“Ani nevíte, o co jde.”
Pohrdavě si odfrknul: “Ani mě to nezajímá.” Vstal, zapřený o hůl. Nějak při tom dokázal vypadat cool, a ne že se za minutu poroučí k zemi. “Všechno zajímavé už jste si vypotřebovala. Můžete nabídnout jen opakování, a za to kliniku nedělám.” Když neprotestovala, otočil se k odchodu.
Nechala ho dojít skoro ke dveřím, než promluvila. Pro ten efekt.
“Pacient má dvě srdce.”
House se málem zadusil vikodinem.
“Cože?”

O dvě hodiny později už byl Gregory House v roce 1994 a řešil, jak mohla krev Glorie Ramirézové otrávit půlku nemocnice. Na kliniku si ani nevzpoměl.

„Tak koho nám dnes vezete?"
„Žena a muž, lehká autonehoda, podezření na užití."
„Ale oba jsou v bezvědomí?"
„Totiž... muž řídil, ale prý nejdřív najel do lavičky a pak skončil v kandelábru. Knockoutoval ho airbag."
„Do lavičky??"
„No, on totiž vjel do Central Parku..."
„Aha. A ona?"
„Nešlo s ní mluvit, museli jsme ji sedovat. Vrhla se na nás s jakousi mačetou, když jsme chtěli Toma - tak mu říkala - ošetřit."
Mladý lékař jen zakroutil hlavou a přiložil B'Elanně na hruď sondu. Oči se mu rozšířily údivem.
„Ehm, sundáš jí ten šátek z hlavy?"
„Proč?"
„Srdce by... nemělo by být dvojité."

Zase tam byla ta skvrna.
Doufal, že třeba jen někdo hází balonky s barvou, jako protest proti… Nenapadalo ho proti čemu. Jeho firma vyráběla to žluté chlupaté na tenisové míčky.
Raději moc nezkoumal, co jsou ty divné kousky.
Jednoho dne si zrovna vařil kafe, když se ozvala strašná rána. Vyběhl k oknu, ale zahlédl jen červenou postavu, jak se odlepuje od skla a padá k zemi.
Výtah nikdy nejel pomaleji.
“Jste v pořádku?” zeptal se opatrně.
“Nálepky,” zaskučela postava.
“Cože?”
“Pořiďte si ty pííp nálepky na okna,” řekl Deadpool: “až tady jednou narazí Spíďa, tak ten to tak snadno nerozchodí.”

Ze začátku to vypadalo na chutnou jednohubku téměř bez práce. Ten člověk mi prostě spadl na talíř.
Kam se hrabou pečení holubi, říkala jsem si.
Jenomže pak přišlo utrpení.

Tři dny mi ten člověk ležel v žaludku, tři dny! Celou tu dobu téměř neustále mluvil, až se mě ostatní ryby ptaly, proč mi tak divně kručí v břiše.
Už jsem se přestala divit, že ho hodili přes palubu; tak byl otravný.

Když se pak odkudsi ozval hlas, který mě žádal, abych toho člověka vyvrhla na souš, ani mě nemusel dlouho přemlouvat.
Od těch dob se koláčům bez práce raději vyhýbám.

„Přece když něco je, tak je to pořád!“ rozčiloval se chlapec. Děvče vypadalo ustaraně. Ještě děti a přitom s výrazy dospělých, v očích nedůvěra. Proč?
„Opravdu?“ zeptal jsem se ho. Jen ať se zamyslí, ať pochopí! Jak často pro zaslepenost srdce nevidíme, co je přímo před námi, jak často pochybujeme. Být pořád… jako by to spolu souviselo!
„Ale nebyl čas,“ ozvalo se děvče. „Lucinka vůbec neměla čas někam jít, i kdyby bylo kam.“
Povzdechl jsem si.
Za okny se smrákalo, děti stále mluvily.
O světě, který by mohly vidět, kdyby věřily.
O světě, kam my starci už nemůžeme.
O Narnii.

Děti, nehrajte si se sporákem bez dozoru.

Zhluboka se nadechla.
Tato část bude ta nejsložitější.
Pohlédla před sebe, na cestu, která zbývala; ve tmě noci se zdálo, že se táhne donekonečna.
Pomalu, soustředěně vypustila zadržený dech, aby vyprázdnila svou mysl.
Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení…
Vykročila.
Její kroky by okem vnějšího pozorovatele nedávaly smysl; připomínaly tanec, avšak postrádaly rytmus.
Přeskakovala lehce z nohy na nohu, někdy chvíli posečkala, než pokračovala dál, tu byl krok velmi dlouhý, jindy hned po něm následoval další, drobný… A znova… A ještě…
Jenomže najednou…
Vrznutí parkety.
Ach ne…
Tiché cinknutí zatoulané gumičky s rolničkou.
Nee!
Oči v postýlce se doširoka otevřely.

Příběh starý jako samo lidstvo.
Chlapec potká dívku. Pohledy se setkají. Když mu děvče podá jablko, s radostí přijme, stiskne jí prsty a že je šohajek nerozumný, nevšimne si, že její nehty jsou nezvykle ostré.
Po pár soustech stihne pouze hlesnout: „To jablúčko je kyselé.“ Padne. Dívka ho odvleče do pole. Lán se s povděkem zavlní a táhne bezvládné tělo do svých útrob.
Polednice může konečně odhodit masku krasavice. Co změnila cílovou skupinu obětí, zaznamenává velké úspěchy.
Taky slyšela, že na Vsetíně je lúka, kterou seče syneček bez klobúka. Vzhledem k polednímu žáru se nebude muset ani namáhat s jedy.

Vítáme Vás u třetího dne každoroční soutěže Na Pěst, jediného souboje, kde je počet rukou vždy stejný, jako počet soutěžících. Ukončete, prosím, veškeré sázky.
Po včerejší překvapivé diskvalifikaci našeho šampiona pro nepovolené využití motorové pily nás dnes čekají tři zápasy. V prvním kole nás čeká Alchymista - nohu si výjimečně mohl ponechat - proti Královrahovi.
V druhém kole pak máme dámskou jízdu - Soví dáma proti Imperátorce. A žádné podvody, prosím. Ano, mluvím na jednu z Vás. Žádná kouzla, ano?
A třetí - muž z minulosti proti…
(Povzdech)
Mohly by se zástupci Předaleké Galaxie konečně dohodnout, kdo bude soutěžit? Otec, syn, a nebo klon?

Koukal na ni zpovzdálí, tiše a nehnutě; sledoval, jak si sebejistě vykračuje jeho ulicí, dokud mu nezmizela za rohem. Ještě ji tu nikdy neviděl. Byla úchvatná, musí ji mít.

Nasledující dny ji zahlédl znova a znova, vždy jen na krátkou chvíli. Než ji stihl doběhnout, zmizela vždy za stejným rohem. Když šel ale přilehlou ulici prozkoumat, nikde ji neviděl.
Nechal jí na rohu aspoň vzkaz. Když ho psal, pozorovala ho z lavičky mezi oleandry starší žena.

Další den na něj na označeném rohu čekala.
„Nemůžeme spolu být," zavrněla měkce.
Jeho stříbrné vousky nespokojeně zacukaly.
„Je to... složité, Zlato," mňoukla Minerva.