Neviditelný

Koukal na ni zpovzdálí, tiše a nehnutě; sledoval, jak si sebejistě vykračuje jeho ulicí, dokud mu nezmizela za rohem. Ještě ji tu nikdy neviděl. Byla úchvatná, musí ji mít.

Nasledující dny ji zahlédl znova a znova, vždy jen na krátkou chvíli. Než ji stihl doběhnout, zmizela vždy za stejným rohem. Když šel ale přilehlou ulici prozkoumat, nikde ji neviděl.
Nechal jí na rohu aspoň vzkaz. Když ho psal, pozorovala ho z lavičky mezi oleandry starší žena.

Další den na něj na označeném rohu čekala.
„Nemůžeme spolu být," zavrněla měkce.
Jeho stříbrné vousky nespokojeně zacukaly.
„Je to... složité, Zlato," mňoukla Minerva.

V jiném koutě světa by se situace vyvinula docela jinak.
Juanitovi by vyhlásila krevní mstu polovina vsi spřízněná s jeho krutě odvrženou milou Marií Rosou, která by, zaprodaná, za hlaholení zvonů cvičně halila hlavu tradičním vyšívaným ubrusem, aby se před nechtěným sňatkem s jiným uchýlila do ústraní kláštera.
Juanito by prchl i s jejím zlomeným srdcem. Za jinou, za jejími zlaťáky, haciendou a novým armorio.

Zde, na malebném českém venkově nanejvýš hrozilo, že ho vynesou ze vsi v zubech, přičemž jemu bude pár zubů chybět.
Mařenka zazpívala tklivou árii, a jakmile Jeník vyjasnil situaci, mohli si znovu padnout do náručí.

Vyškrábala se na břeh.
I po té krátké cestě ji bolely všechny svaly, písek ji dřel do kůže a slunce najednou pálilo mnohem víc, než byla zvyklá. Ležela, mžourala a oddechovala.
Možná to nebyl zas tak dobrý nápad.
Oblohu najednou zakryli dva stíny.
Její oči byly moc jednoduché na to, aby správně zaostřila, ale něco jí na nich připadalo povědomé.
“Opravdu to je ono?” řekl jeden z nich. Ten druhý vydal zvuk. Tiktaalik to ještě nevěděl, ale později se tomu bude říkat smích.
“Neškleb se, Casi,” řekl Gabriel: “a dej tomu pár generací. Budou tě od sebe muset odhánět klackem.”

„To musíš protřepat! Takhle – švihnout při tom zápěstím!“
„Ten pohyb zápěstím je doleva nebo doprava?“
„Prostě s tím švihni.“
„Nejraději bych s tím úplně švihnul!“
„Ne, počkej! Neštěrkej tím tak, to se musí zamíchat!“
„Ty trole, hlavně to nemíchej!“
„No u všech sov, mě to zrůžovělo!“
„Protřepej to! Znovu to protřepej!“
„Proč se to nemá míchat?“
„Ta slizovitá konzistence je v pohodě?“
„Jenom to trošičku zakvrdlej, ale nemíchej!“
„Když se to míchá, tak to bouchne? A když se tím třepe, tak ne? Já tomu nerozumím!“

Severus Snape se mračil a v duchu znechuceně počítal, kolik týdnů ještě zbývá do prázdnin…

Svlékla se do naha a prošla tunelem se sprchou, zakončeným dezinfekční jednotkou.
Na druhé straně se přepečlivě oblékla do něčeho připomínajícího skafandr.
Rychlý pohled do zrcadla a poslední kontrola veškerého těsnění a je nejvyšší čas si pospíšit.
Prošla si dnešní protokol.
Velmi vzácné vzorky, je jich jen několik a nebude možné nic opakovat.
Dezinfekce všech pomůcek, pro jistotu.
Pustila se do toho.
Před průzorem kombinézy se míhá pipeta, vykonávající zcela přesný pohyb, už snad po milionté.
Jedno rozpouštědlo.
Centrifuga.
Nové zkumavky.
Druhé rozpouštědlo.
Centrifuga.
Třetí rozpouštědlo.
Protřepat vzorky ve vortexu.
...ošklivá sraženina.
Ne... Nenenene!
Zpět k protokolu.
Dopr...!
Rozpouštědla nemíchat!

Zámek cvakl a já otevřela dvířka. Napětím a vzrušením jsem skoro nedýchala. Tatínkova Praga měla tmavě červenou barvu, vnitřek laděný do tmavě hnědé. Byl to ten nejlkrásnější stroj, jaký jsem kdy viděla.

A teď si ho půjčím.

Sedla jsem za volant, pravou rukou stáhla okénko a levačku položila na řadící páku.

Motor škytl a zapředl jako kočka. Ten zvuk jsem zbožňovala.

Pomaloučku jsem se rozjela, ale zastavila se těsně u výjezdu z garáže. Vedle vrat visela na zdi fotografie pána s hustým šedým knírem, bradkou a skřipcem na nose.

Jeho vždy přísný pohled jakoby najednou změkl v úsměv, koutky zacukaly...

Vzduchem létaly náboje; nejdřív trefil zvon na radnici, pak dokonce na kostele. Pomalu, s rozvahou potopil naše jediné válečné plavidlo a už už obracel flintu k mému posedu, když tu...

"KVÁ-KVO-KVO-KVO-KVO-KVO-KVO-KVO-KVO!!" - těsně před lovcem vykoukl zpoza závěje úžasný slepičák s frajerskou šálkou a neohroženě, snad trochu posměváčsky, jen tak civěl. Lovec po mém zachránci v nenávistném amoku vybombil plný zásobník jako z automatu, ale střely jen prošustily do prázdna.

Lovec brunátněl.

Počítala jsem vteřiny a nechápavě koukala, jak odvěký nepřítel mého druhu afektovaně rozšmelcovává sněhuláka, a potom dokonce prázdnou ptačí budku...

Vítězství je tentokrát naše, ale lovec se vždycky vrátí...

"Co sakra myslíš tím, že jsou pryč?"
Chovatel kytovců akvária Zoologické zahrady v Londýně se potil jako příslovečná děvka v kostele. Ještě dnes ráno krmil svoje svěřence makrelami a oni se mu za ně odvděčili obzvlášť komplikovaným trikem. Vlastně si ani nevzpomínal, že by ho delfíny někdy učil. Na odpoledne už bylo naplánované nové představení pro veřejnost. Jenže teď byla nádrž prázdná, a ředitel na pokraji infarktu.
"Museli to udělat nějací ti pošahaní bojovníci za práva zvířat," soptěl: "nenechali nějakou zprávu?"
Chovatel mu nervózně podal promočený lístek: "Jen tohle."
Děkujeme za všechno, stálo na něm, a prosím, zhasněte po nás.

Na nádvoří spali psi, ve stájích koně. Na střeše spali holubi, každý z nich hlavičku zastrčenou pod křídlem. Všude bylo ticho. Takové ticho, jaké si neumíte představit. Dokonce ani vítr nefoukal. Vzduch byl jako deka. Vstoupil do zámku. Po stěnách spaly mouchy, u stropů v pavučinách pavouci. Nejdivnější byla ta absolutní absence jakéhokoliv závanu. Šel po dlouhé chodbě a míjel spící služebnictvo. Jeho kroky se sice rozléhaly po mramorové podlaze, ale ozvěna náhle utichala, jakoby i ona spala.
Vystoupil po dřevěných, staletých schodech, které nevrzaly. Otevřel zrezivělé panty, které nezaskřípěly. Tam, uprostřed věže, spala ona. Krásná tak, jak legendy popisovaly.

Tatínek něco vaří. Hrnec nad ohněm bublá a voní, ale něco tomu chybí. Něco jako… Aha! Přestaň se cukat!
Ta se musí prvně vykuchat!
Vykuchat? Pak už to nebude ono. Tak teda svačinka. Stejně mám už hlad.
Hmmm… Ty vypadáš dobře. Křupavě. Hlavně ty nožičky. Šup s tebou do polívky!
Osi'kyr… Fuj to je!
Fuj? To není fuj, táta tomu nerozumí.
Něco mu přece musí chutnat…
Tohle?
Vidíš ty puntíky? To znamená jedovaté! Bude ti špatně!
Už jsem to snědl a jedovaté to nebylo.
Co třeba…
Neutíkej, večeře.
Co to zase… Ka'ra, pane, jste v pořádku? Grogu, okamžitě se omluv!