Neviditelný

„Když viděl ty olověné kruhy levitující ve vzduchu, tak křičel,“ povzdechla si Melpoméné. Přeformulovala vcelku jednoznačné vyjádření Angelino José Weinberga přijatelně pro uši svých sester. „Že ho nebaví žít v magickém realismu. Nemá rád svého autora.“
„Ale on je tam jako protipól!“ protestovala Kalliopé.
„Protipól čeho?“
„Všeobecný protipól.“
„A co udělal pak?“ zajímala se Thaleia.
„Nastříkal na ně kyselinu dusičnou. Prakticky se rozplynuly ve vzduchu. Po vzniklém roztoku vody a dusičnanu olovnatého uklouzla Úrsula, zlomila si nohu v kotníku a přiotrávila se uvolněným oxidem dusnatým. Uvědomujete si ten dopad na světovou literaturu?“
„Měly bychom mu tu žádost o vyškrtnutí schválit.“

Chytili nás, svázali nás, mučili nás, vyhrožovali nám.
Oškliví.
Že nás tu nechají. Že zahyneme.
Prý musíme spolupracovat. Musíme jim pomoct. Musíme je tam odvést.
To můžeme, ano, to můžeme.
Proč tam chtějí jít?
Umřou. Pomalu.
A my pomalu umřeme s nimi.
My nechceme umřít.
My chceme - co chceme?
Chceme tmu.
Chceme jeskyni.
Chceme jíst to, co dřív?
Ne!
Chceme -
chceme to, co jsme byli dřív.
Chceme sluníčko v zlatém středu. A zelené okolo.
Chceme vodu.
Chceme trávu.
Chceme vítr.
Nechceme tam, kam oni.
Tam není nic.
My jsme nedůležití.
My jsme jen malí a oškliví.
My chceme domů, Milášku.

Vaření bylo jednou s jeho mnoha vášní. Trvalo léta, než své umění dovedl k dokonalosti. Často doma míval hosty. Dnes už však nikoho nečekal.
Chuť jídla se snoubila s tóny piana, které se rozeznívaly prostornou jídelnou.
Pomyslnou třešničkou na dortu potom byla láhev výtečného francouzského vína.
Jedna židle však nebyla zcela zasunutá ke stolu. Zdobený koberec ležel srolovaný u stěny. A podlahu, v místě, kde býval, krášlila jen velká červená skvrna.
Nebyly to však věci, se kterými by se musel zatěžovat ihned.
Vložil si do úst další sousto a s potěšením skousl.
Těžké červené víno chuť horkého srdce skvěle doplňovalo.

Nejhorší bylo, že ji dnes pořád nic nenapadalo. Trochu se zdržela s dětmi, byla na tržišti a pomáhala vařit oběd, pak se věnovala ručním prácem, ale i když celý den přemýšlela, vhodný příběh ne a ne naskočit. Třicet dní v měsíci! To je vražedné.
Noc se blížila a ona měla v hlavě stále vymeteno. Byla už dost unavená - ani si nepamatovala, kdy spala déle než pět hodin.
Hlavně klid, říkala si, oceán vyprávění je velký, Pán příběhů mne jistě nenechá na holičkách.
A je to tady! Nápad! Cestou to ještě promyslí.
Šeherazáda se usmála a vydala se do králových komnat.

Nemá smysl vyjednávat. Takovému požadavku nevyhoví, ať řeknu cokoliv. Tolik lidí prostě nepustí. A nepřesvědčíme ho ničím.
Měl bych jen žádat lepší podmínky. To by mohlo vyjít. A lidi by byli vděční, nemysli si.
I kdyby kdovíproč souhlasil, kam půjdeme? Všude nás vybijí nebo na tom budeme stejně jako tady. Časem se lidi budou chtít vrátit, tady to aspoň znají.
Vážně by bylo lepší domluvit menší dodávky cihel a dobrý přísun slámy. I ty pravidelné oběti by mohly vyjít, kdyby se na to šlo chytře. No nebylo by to lepší?

Nevidím Tvou tvář, ale proč mi připadá, že se usmíváš?

Rukou ji pohladí po vlasech a sjede po zádech až ke kříži. Prsty jemně obkrouží tvář, palcem zabloudí k hornímu rtu a pomalu sjede ke spodnímu. Prohlíží si její malou bradu a zrak pozvolna přenese k lícním kostem.
Rukama sevře její drobná ňadra. Jsou pevná, kulatá, stvořená k milování...a nebo taky ke kojení. Prohlíží si její utlý pas a drobounký pupík. Nemůže se nabažit tou krásou. A ten zadek. Plesk. Malé hýždě se jemně zatřesou a on se jen samolibě usměje. Promne si zarostlou bradu a přimhouří oči.

"Tak už mi jí dej, Bože!" zdrchaně zakřičí Adam z Ráje.

„Mohu ti dělat společnost?“
„Ne.“
„Co piješ?“
„Nepiju.“
„Zvu tě na pivo. Bav se jako nevěsta.“
„Zmiz!“
„Tančíš?“
„Ne.“
„Alespoň na mne pohlédni, ať vidím tvoji tvář.“
„Tak! Stačí?“
„Fůj, ty seš ale hnusná! Ale co, v mojí ložnici je tma. Jdeme?“
„Sáhni na mne ještě jednou a utrhnu ti pazoury!“
„Všechny z Ásgardu si počínají stejně? Nepůjdeme se alespoň najíst? Nevěsta už snědla skoro všechno, ať nám něco zbude.“

Loki se protáhl davem svatebčanů a došel až k Thorovi.
„Měls pravdu, tyhle převleky stojí za houby,“ sykl.
„Já to říkal,“ souhlasil Thor a přetáhl Tryma nejbližším stolem po hlavě.

Už je tady zas, pomyslela si znechuceně. Zase bude blábolit něco o tom, že takhle to dál nejde, že jsem ho zklamala, že jsem moc pomalá, že se nesnažím, že nejsem dost výmluvná... To se mu to řekne, když si může dřepět na zadku a všem rozkazovat. No tak fájn, tak já to teda zkusím znova, když myslí, ale jestli to nevyjde ani dneska, tak už se mu na to vy-víte-co. Dědek jeden. Ani jediný den mi nemůže dát pokoj.
No neupálili byste tu blbou Johanku? zeptal se jen tak neadresně Bůh.
"Upálili!" svorně souhlasili Angličané a šli na to.

Procházíte úzkým tunelem, zatímco nad hlavou vám září hvězdy. Jsou jich miliony.
A pak je konec. Závan čerstvého vzduchu vám napoví, že jste znovu venku. První, co vidíte, jsou hodiny. Vám spíše připomínají menší orloj. Nepohybují se v nich však pouze postavičky. Celá jejich struktura se pomalu mění.
Vydáte se dál. Zastavíte se až před obří vatrou. Oheň je bílý a horký a částečně osvětluje stany, které se najednou zhmotnily kolem vás. Černá. Bílá. Tisíce odstínů šedé. Jakoby se ze světa ztratily všechny ostatní barvy. Ale není na tom nic smutného. Právě naopak.
Projdete s okouzlením kolem živých soch, které vypadají tak přesvědčivě, až uvažujete, jestli snad nejsou skutečně z kamene. Postupně navštívíte stan akrobatů, krotitelů, i iluzionistky. Necháte si vyložit karty od věštkyně a po námaze v Labyrintu, si oddechnete v Ledové zahradě. Koupíte si něco sladkého a rozhodnete se navštívit poslední stan, než se před úsvitem vydáte domů.
Bloudíte. Hledáte. Nenacházíte. Až nakonec…
Vchod, který vás zaujme, působí na první pohled jen jako trhlina ve stanu. Nebýt cedule, která nad ním visí, nejspíš byste mu nevěnovali větší pozornost. Váháte jen chvíli, než se rozhodnete vstoupit. Vnitřek stanu je tmavý. Osvětlený jen několika málo svítilnami, které vyzařují bělavé světlo. A přímo před vámi se tyčí vysoké zrcadlo.
Pomalu k němu přistoupíte. Pak přiložíte dlaň na jeho chladivý povrch.
Stan se rozzáří a na bílých stěnách se začne objevovat text, psaný černým inkoustem.
A vy čtete. Slova, na která jste nikdy ani nepomysleli, ale která s určitostí pocházela z vašeho nitra. Věty, které vás hřejí u srdce a duše díky nim tančí. Písmena malá i velká, se smyčkami, i bez nich, které vám způsobují menší nevolnost, ale zároveň vás povznáší do oblak.
Jsou to slova, která čekala. Slova, která potřebovala být napsána. Slova, která existují jen proto, abyste si je mohli přečíst.

Růže, růžičko, kde jsi?
Hledám tě již věky, a nenalézám, jistě jsi již uvadla.
Proč o tebe tolik stojím? Nikdy jsi nebyla krásná, nevoněla mi, uhýbala jsem před tvými trny, bodaly mne svou laskavostí.
Proč o tebe tolik stojím, když jsem o tebe nestála?
Proč tě volám tak, jako bys pro mne byla jedinou květinou na světě?
Proč pláču?

Ach, tady jsi, růžičko... ležíš na zemi, seschlá, uvadající, bez vody, na studených kamenech tu ležíš, protože jsi marně čekala.
Zaliju tě slzami. Vykveteš mi?

Jsi nehezká, jsi nedokonalá
stále mi nevoníš, páchneš hlínou,
ale pro mne jsi nejkrásnější,
Květino Netvora.

Ne, já vážně nejsem mrtvý, ušklíbl se v odpověď,
z hrudi ještě trčela mu ostré dýky rukojeť.
Nesmrtelnost - času spousta,
své "já" srovnat s žitím chrousta.
Sbírka botů prošlapaných,
dopisů jen sobě psaných.
Milenek zástupy, láska co bolí
a moře vzpomínek zalitých solí.
Vůně dávno vyprchané,
všechno stokrát sežmoulané.
Barvy, které ztrácí lesk,
radost, z níž se stává stesk.
Žádostivost, chtíč, to vše už je pryč.
Od zdi ke zdi, bez cíle s tou jednou větou v uších,
proklet zlobou, kterou zasil v "slabých" lidských duších.
Kéž by duše pokořená svoji hořkost polknula,
nesmrtelnost přítěží je, zemřít chtěl by Drákula.