Neviditelný

Poslední slova bývají zrádná v tom, že nemusíte nutně postřehnout, že byla poslední. Že vám zatnula tipec.
A tak se stane, že klidně vedete rozhovor dál, jste nápomocní, přicházíte s neotřelými řešeními situace, aniž byste si všimli, že si pod sebou podřezáváte větev.
Účastníte se večírků, užíváte si nabyté bohatství, degustace, premiéry, vrcholné okamžiky. Nebo čistě to, že zmizel obří balvan, který vás roky tížil.
Jenže spolu s tím vám do života vpadl ON.
Tedy vklouzl. Skoro omluvně, přátelsky. Najednou vám připadá, že je všude.
Drobný muž v ošuntělém kabátě, který se otočí ve dveřích s poznámkou „Ještě jedna věc…“

Ta kniha způsobila nevídaný skandál; samozřejmě ji musí mít. Neví určitě, co čekal. Knihu však otevře na první straně a čte:

The artist is the creator of beautiful things.

Stále si není jistý, co čekal. Začíná ale chápat, co dostal.

Koupí si několik vydání jako módní doplněk - každému dá udělat jinou vazbu. Přátelé v klubu si ho dobírají, ale on jen odsekne - je přirozené mít u sebe svoji podobenku, vy sviňáci.
"Tu knihu jsi přečetl, naučil nazpaměť, nosíš v kapse - co bude dál?" popichují ho. Pozvedne sklenici k přípitku.

"Dál? Potkám se s autorem."

Opilý smích zaperlí jako bublinky šampaňského.

Krvácel na podlahu výčepu dost dlouho. Měl čas říct třeba: "Jsou zásady, za které stojí zemřít."
Ale řekl jen: "Vzkažte mojí ženě..."
Ne to, že ji miluje.
Řekl: "Vzkažte mojí ženě, ať vezme děcka a odjede do Ohia."
Jeho smrt nebyla zajímavá nebo důležitá. Nikdo z chlapů nepřiznal, kdo do něj ten nůž vrazil. Nikdo ho nelitoval.
Ani jeho žena netruchlila dlouho. Jako manžel za moc nestál a ta druhá možnost by byla horší. Že ho místní sousedské pořádkumilovné uskupení v noci v tichosti navštíví doma.
Rozkřiklo se, že to trošku přeháněl se svýma představama o rovnosti černochů s bílýma.

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane..."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."

I couldn't believe my own eyes. "Is it really you?"
"There's still a part of me that can't be destroyed," came the hesitant reply. He pointed at my chest. "Because it's right here."
"In my heart? So you came back?" I said. For a moment I dared to hope.
"I came home," he smiled but it didn't reach his eyes. "Life is messy ...I'm sitting there all alone and I am like... maybe, maybe with you things would be okay."
My heart fluttered. "Is okay... good?"
"Quirrell! Okay is wonderful!"

[Not Alone Reprises as their souls turn into one again]

S příchodem jara začal sníh na horách tát. Studená voda si hledala cestu dolů. O kousek níže se spojila s potůčkem, skákala přes kameny a nabírala na rychlosti.
Losos.
Ano. Mezi kameny čas od času poskočil losos…
Hodně lososů.
…hodně lososů. Krajina se pozvolna měnila. Jehličnaté lesy ustupovaly listnatým a pak ty polím a prvním domkům. Řeka nabírala na síle…
Ale ti lososi tam jsou…
Jo pořád!
Slévala se s dalšími a dalšími řekami z kopců. Nezpomalovala. Spíš naopak.
Přehrada nad městem nebyla na tak prudké tání projektována…

“Calvine! Proč je všude puštěná voda! A proč tu plavou ty konzervy?”

Dnes na ni smutek dolehl obzvlášť krutě a nedokázala tvrdnout mezi čtyřmi zdmi.
Bloumala ulicemi, uhýbala maškarám i sudům, které hnali uličkami. Vyhýbala se pokusům o seznamování.
Kolem proběhl průvod podroušených podivností. Zabočila za další roh. Udržovat směr. Takhle nějak se člověk dostane z labyrintu, když ztratí nit?
Na náměstí hrála hudba, víno proudilo, ale svět se pohupoval i bez pití.
Posadila se na schody.
„Občas je toho na jednoho moc,“ poznamenal hlas za ní.
Patřil kučeravému muži, který tam seděl oděný v révovém listí. Nabídl jí hrozen. „Trochu cukru?“
„Děkuji.“
„Jmenuju se Dionýsos,“ řekl a podal jí ruku.
„Ariadna.“

Napadlo vás někdy, děti
Co se děje dál
Když pohádka dobře skončí
Z chudáka je král?

Princezna ta to má jasné
Stane se z ní královna
Honza zase v roli krále
Nepravosti narovná

Z Jeníčka se stane tesař
Mařenka se dobře má
No ale co Ježibaba?
Kdo se o ni postará?

Karkulka si až do smrti
S chutí trajdá po lese
Co se ale stane s vlkem?
Ten to všechno odnese?

Pokud vám snad, milé děti
Jeho osud nedá spát
Vyslechněte dobrou zprávu
Chcem všem na vědomí dát

Těm, kdo si v pohádkách, vytrpěli nejvíce
Klidné stáří zajistí… záchranná stanice!

„Musíš se do tý šlupky pořádně ponořit. A při tom práce nohou. Hop hop hop, úkrok, krytí a bim ho!“

„Nojo, Bobe, ale co když uhne?“

„Neuhne, Bobku. Ty jsi teď šelma a on je kořist. A šelmy nikdy kořist nenechají uhnout.“

„Ale Bobe, vždyť já jsem jenom králík! A on mi zatím ani nic neudělal.“

„To je krása sportu, Bobku, že udělá predátora i z králíka. A predátor si musí svou kořist podrobit. Představ si, jak se k němu blížíš. Je sám, samotinkej a slabej. A tehdy mu dáš hák!“

„Já si myslim, že ten box moc baštíš, Bobe.“

Byl to hezký poklidný večer. Všichni dorazili včas a v natolik dobré náladě, v jaké po dlouhém pracovním dni mohli být.
Už si nevybavovali, kdo přesně s tím nápadem přišel, ale setkání se zdařilo.
Hádés, majitel trojhlavého psa nejušlechtilejší rasy při společném venčení zapomněl na své problémy se sociální izolací a jejím dopadem na milostný život.
Hel, majitelka psa naprosto pochybného původu, který vypadal, že už se několikrát popral s tankem, si zapomněla loupat kůži z rozkládající se části tváře.
A Anubis se s nimi cítil jednoduše ve své kůži.
Ať už ti dotyční byli podsvětní bohové, nebo jejich psi.