Neviditelný

John si jako každé ráno vařil čaj. Když ho poté naléval, spočinul mu zrak na uraženém rohu skříňky. Napadalo ho nejméně devět různých způsobů, jak se to mohlo stát.
Zamyslel se.
Z přemýšlení ho vytrhla až štiplavá horkost, když přelil hrnek a polil si ruku. Pomalu odložil nádobí a začal si ruku chladit pod tekoucí vodou.
Stejně to skoro necítil.

Všechno se od toho dne odehrávalo v mlze. Nic nemělo jasné obrysy.
Jediná nezpochybnitelná věc byla ta tupá bolest v hrudi.

Sesunul se na zem. Nebyl ani schopný se rozbrečet.

„Prosím. Nebuď mrtvý.“

Modlil se, aby jeho prosbu někdo vyslyšel.

Nenáviděla noční směny.
Dlouhé hodiny nudy prokládané zvracejícími opilci, sjetými puberťáky, blázny a občasnými pozéry, co se mají za Ginsberga a vidí v zlevněných hamburgerech Duši Ameriky.
Pokud chtěl člověk přežít, musel je prostě ignorovat.
"Omlouvám se, kde máte krmení pro kočky?"
Mávla rukou v přibližném směru a pokračovala v utírání podlahy.
"Díky."
Otočil se. Pod lemem dlouhého kabátu se mihlo něco červeného. Rychle vzhlédla, ale zákazník už zmizel za roh. Zůstal po něm jen pach síry a doutníkového dýmu.
"Co se ti stalo?" zeptal se manažer, který ji našel stát bez hnutí v uličce.
"Zákazník..." zašeptala.
"Zákazník z pekla."

Odmlouvá.

Je drzý.

Vykládá hlouposti.

Podepsal si žákovskou knížku sám. Když jsem na to přišel, hájil se: "Já i otec jedno jsme".

Nedávejte mu tak veliké svačiny. Rozdrobil chleba po chodbě, paní uklízečka musela vynášet koš dvanáctkrát.

Na záchodcích tajně mění s žáky deváté třídy vodu za víno.

Odmítá mazat tabuli houbou, žádá ocet.

Na školním výletě (dle očitého svědectví postiženého) plival po slepci.

Na plaveckém kurzu se odmítl ponořit, raději rybník přeběhl.

Chlubí se, že školu do tří dnů zboří a postaví.

Proklel pana učitele.

Až do odvolání (dokud nenajdeme náhradu) výuka zrušena.

*Pochvala za vzorné vzkříšení pana učitele!*

Vždycky říkali, že ta kost chodí po jeho boku. Když se jeho družina zmocnila nějaký tý káry, tak i jezdila.
Někdy vtipkovali, jestli se ho drží, i když dělaj všecko ostatní. Po tom, co ovládl oblast.
Jenže teď se mu kůže barvila divnejma odstínama. Myslel si, že ho otrávil Levoboček. Nebo ta poslední malá krysa, co ho pokousala. Vymlátil jí zuby, ale něco v těch jejích slinách muselo být, protože teď viděl tu, co s ním chodila.
V jejím pohledu zachytil požár, trhající se kůži, bezmoc, ale ani náznak toho, že by pro ni cokoli znamenal.
Zrcadlový oči, pomyslel si.

"To je, milá krassssavice, naprossssto neopakovatelná nabídka, to mussssíšššš uznat!" vlísával se.
Tvářila se nedůvěřivě. Proč? K čemu?
"Předsssstav ssssi, budeš nejmoudřejšššší bytosssst ssssvěta, chytřejšššší, než ta ssssesssschlá mumie nahoře! Už ti nikdo nebude říkat ty moje žebírko!
Pravda. Blbečci!
"Budešššš moct nossssit krássssné šaty! Přece tady nechcešššš chodit jak tě ten sssstarý úchylák sssstvořil!"
Nadechla se.
A pozzzzor, posssslední výhoda je", nabízel halasně jako vesnický vyvolávač, "že Adam bude musssset konečně začít něco dělat!" (Až vássss vyhodí z Ráje se poněkud ztratilo v překladu.)
"Beru," rozhodla se Eva.
"Tak na nássss," usmál se had a přiťukli si jablečnou šťávou.

Jsem šlechtic, který za dne jen do stříbra se halí,
jsem slavný, nemravný, jsem krásný, hloupý pán.
Kdybyste mohli - to vím! - tak byste se mi smáli.

Jsem kocour šedý, co v stokách myši zrádné loví,
hned na zdi, hned v domě, v polštářích cizích dam.
A když je po práci, před ohněm si tiše hovím.

Jsem skleslý, zlý, cizí, když falešný domov tuším -
tam za mořem jsem nikdo, a vždycky v davu sám.
Láska bolí. Co činit, když bolest křiví duši?

Jsem tři a přec jeden, hlas třikrát v jednom stvolu,
když řekneš mé jméno, snad ulehčíš mi v bolu.

Nevědomost, učení a smrt. Takto probíhal můj krátký život.

První tři roky jsem si užíval lásky, pohodlí a oddanosti. Nezajímal jsem se o to, co bude. Využíval jsem dětské roztomilosti, vyřvával jsem si, co jsem chtěl.

Druhé tři roky jsem se učil životu, poznával krásy světa, učil jsem se samostatnosti a komunikaci. Začal jsem chodit do školky a poznával jsem stále nové kamarády.

Třetí tři roky jsem zažil smutek, můj krásný život prořízla smrt bližního. Byl jsem prázdný, smutný a hlavně zoufalý. Nedokázal jsem to, nezvládl jsem to.

Tři krát tři. Celkem devět let. V devíti letech jsem spáchal sebevraždu.

Čtyři bezduché oči. Dvě hloupá zvířata. Seno a prach. Špinavý chlév.

Každý den ven na pastvu. Je zima nebo není, fouká vítr nebo nefouká. Tráva šťavnatá nebo tuhá. Večer zpátky do chléva. Každý den.
Cíl? Vyšší poslání? Důvod?
Ne, místo duše jen jedna věta, jedno slovo, jeden program.
Žít

Ten den byla obzvlášť zima. Zimu následuje smrt. Byli rádi v teplém chlévu.
A pak... Světlo.
Ne vnější světlo, ale velký vnitřní plamen, radost, štěstí, láska a důvod. Tak silné světlo, že přepsalo program.
Začali tančit.
A dítě se usmálo.

Čtyři duchaplné oči. Dvě tančící zvířata. Světlo a radost. Královský palác.

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo, kdyby věci mohly mluvit? Třeba tyhle luxusně vytapetované zdi a starožitný nábytek. Co všechno ty už zažily...
Tisíce hostů snad ze všech zemí světa, státní jednání, soukromé životy, konflikty i kompromisy... A pak věci, nad kterými zůstává rozum stát - Harrisonovo elektrické dilema, Coolidgeovy snídaně s vazelínou, Adamsovy plány na výpravu do dutiny Země za krtčími lidmi, Clintonovy... No, všichni víme, co tady prováděl Bill Clinton.
A mezi tím vším i já... Po tom všem, co jsme spolu prožili, se mnou asi budete souhlasit, že je dobře, že někteří svědci jsou němí.

Stáli, posedávali, házeli si kostkami a čekali. Věděli, že až si z nich přestane utahovat, všechny je pobije. Nečekali na záchranu, nečekali na povel k ústupu, nic takového totiž nemohlo přijít. Jen potichu čekali a modlili se, aby je provokoval ještě dlouho. A nebo aby omdlel a už se nezvedl. Cokoliv, jen aby zůstal na své polovině údolí a nepřiblížil se k nim.

"Hej, Elíabe, Abínádabe, Šamo! Nesu vám jídlo od táty!"
"Díky. Bojíme se ale, že už nás brzy pošlou do útoku..."
"Ach. Jen mi ještě pověz, kdo to stojí v jejich čele?"
"Ten obr? To je Goliáš, Davide."