Chybíš mi

Někdy má pocit, že je to ten nejhorší spolubydlící na světě. Vadí mu, když se nádobí nechává odmočit ve dřezu, nevyžehlené oblečení rozházené po místnosti i všechny vůně mýdla kromě jedné konkrétní, na kterou je zvyklý. Je náladový, nepříjemný a dotěrný.
Někdy ho má plné zuby a nemůže se dočkat, až bude zase mít svůj prostor.

Teprve když se do něj ostře zabodne kopí zrady a jeho srdce se rozsype na kousky, dojde mu, že v něm kromě spolubydlícího měl i přítele - a možná ještě víc.
Zůstane sám, zrazený, naštvaný. Jen kdesi na dně duše pořád zní zlomené: „Chybíš mi.“