Šoustek-Šuk-Tydlitát

"Ne, ne, chlapče, s tím džbánkem si pro pivo musí tatínek dojít sám. Já tu nechci mít žádný průšvih!" odmítá Méďa přišedšího nezletilce.
"Ó, jak je výborné nebýt už dítětem!" komentuje to Tadeáš.
"Jak na co. Neprohání tě rodiče, prohání tě žena. Rozdíl minimální," oponuje Lev.
"Pravdu máš, Lve. Někdy svým děckám závidím a někdy zase ne. Bezstarostné dětství, to už dávno neplatí. Třeba ta škola je čím dál náročnější."
"Všechno je úplně jinak, chlapi," ozve se Jimram, "všichni jsme děti svých rodičů. A to napořád!"
"Ještě, že jsi mi připomněl," praví Lev, "zítra musím na hřbitov, táta má výročí."

"Asi jde na mne skleróza. V poslední době jsem musel na několika webech resetovat svý heslo. Jak tam nechodím často, nevím už, který jsem tam dal," konstatuje Lev.
"Není divu, všude doporučují heslo originální, ne logické slovo, malá písmena, velká písmena, číslice..." reaguje Tadeáš.
"Já často používal fragmenty rodných čísel milenek, ty ke mně oficiálně nepatřily, takže to bylo bezpečnější než inspirace ve vlastní rodině, ale dnes..." obohacuje debatu Jimram.
"Vzpomínáte, jakou rýmovačku jsme na slovo heslo měli jako školáci..." odlehčuje to Lev.
"Tak to ne," oponuje Jimram, "to jsou logická slova a v našem věku už začínají být aktuální."

"Tatínku, ty jsi píchl?"
"Jak to víš?"
"Proč bys mi jinak volal?"
"Ano, vedu kolo zpět domů a jedu veřejnou dopravou."
Lev končí hovor a činí, jak avízoval. Do odjezdu autobusu se netrefuje, sedá tedy na parník a dále pokračuje pěšky. Na chatu doráží ve chvíli, kdy Scholastika dává Otíka spát.
"Večeři si ohřej, chceš-li, kuchyně už nefunguje!"
Lev se obslouží a čeká, až Scholastičina horká hlava vychladne.
"Lve, myslíš, že je rozumné jezdit na chatu na kole?" ptá se již zklidněná Scholastika.
"I přes dnešní trampoty ano. Tělesný pohyb, nezávislost na jízdních řádech, moje Merida je prostě královna cest!"

"Méďo, kolik je dnes spotřební daň na jeden půllitr piva?" obrátí se Lev na hostinského.
"To se musím kouknout do faktury, nač to chceš, proboha, vědět?"
"Budu vytvářet matematický příklad pro Otíka."
"Co?" zareaguje Tadeáš.
"Ano, každý z nás tří obvykle za večer vypije tři piva, jsme tu tak třikrát týdně..."
"...a ještě se dozvíme, že na každém půllitru jsou tři koruny daně," doplňuje Tadeáš.
"Je to koruna sedmdesát pět halířů za půllitr," hlásí z kuchyně se navrátivší Méďa.
"Takže Otík nebude mít počty tak jednoduché, ale i to je dost," konstatuje Jimram, "stát je a vždycky byl nenasytný moloch."

Každý teď tvoříme
svou vlastní množinu,
máme kolem sebe
obrovskou bublinu.
Bublina pevná je,
zcela neprostupná,
a tak Ty, Tabito,
jsi tak nedostupná.
Pojď, zkusme prorazit
ty naše bubliny,
a nás, prvky, spojit
do jedné množiny.
Přestože Zdirad jsem,
radím zdi rozbourat,
Tabito, prosím, věř,
že Tě mám tuze rád.
Vyluzujme spolu
tóny harmonické,
naše soužití, snad,
nebude dramatické.
Tak jako ty tóny,
budou souzníti nám,
i ty naše duše,
Tabito, přísahám.
Na cestě životem
chtěl bych Tě provázet,
ach, jak já moc toužím
o to se ucházet.
A až nám vyhládne,
má milá Tabito,
nám dvěma rozlomím
nějaké jelito.