DMD č. 19. pro 19. 4. 2014. Téma: Ví o nás

V městech jako Canterlot nebo Manehattan se populace dělila na dvě skupiny. První byli ‚ti významní‘ – poníci, které znala celá Equestria. Druhou, podstatně početnější skupinou, byli poníci, kteří se sem přistěhovali, aby se slavnými nebo významnými stali, a dosud se jim to tak úplně nepovedlo. Ti se buď i ve své bezvýznamnosti ze všech sil snažili tvářit, že významní jsou, nebo přijali, že významní pravděpodobně nikdy nebudou, a spokojili se s obdivováním těch úspěšnějších.
Byli to právě ti posledně zmínění, o které se Luna i Celestia zajímaly nejčastěji.
Jejich osobní setkání pokaždé začínala otázkou: „Vaše Výsosti, Vy víte, kdo jsem?“

Lucien před pár dny důrazně vysvětlil členům „Podezřelého Uskupení pro Navazování Kontaktů“, že se individui s nutrií na prsou zrekrutovat prostě nenechá. Teď měl pocit, že se blíží odveta.
Sledovaly ho dvě postavy. Lucien zrychlil, zahnul, skočil do jednoho z průchodů a krytý padajícími stíny vyčkával. Za chvíli proběhli kolem. Tihle žabaři byli ještě horší než ta minulá banda.
„Myslíš, že nás viděl?“ zeptal se ten menší překvapivě ženským hlasem.
„Pokud ano, pak má ještě divnější způsoby než zbytek tohohle zatraceného města,“ odplivnul si ten druhý.
„Mohu prohlásit to samé o vás,“ odpověděl a vystoupil ze stínů s taseným mečem.

Rota se posledního půl kilometru plazila korytem potoka. Někde proti proudu byl přehrazen, ale i tak v něm zůstalo dostatek vody, aby se vojáci plazili řídkým bahnem. Jejich cílem byl noční přepad pozic Wehrmachtu okolo kóty 426.
Kapitán vydal rozkaz k zastavení, čekaje na zprávy od předsunuté hlídky. Ta se vrátila, nesouce nečekané zprávy.
„Kapitáne, našli jsme tábořiště, ale po skopčácích ani stopy. Museli se stáhnout někdy během odpoledne.“
„Něco tu nehraje. Vojíne, zahajte přesun na kótu…“
Náhle se z vyvýšené pozice na protější stráni rozezněl štěkot kulometu.
„K zemi! Je to past!“
Ale to už vzduch páraly střely schmeisserů.

Cris se zarazil.
"Počkej, Tony! Myslím si, že o nás ví!"
"Tak nekecej a pojď!" seřval ho.
"Ale on ví, že chceme jít právě tam a nadběhne nám!" zakňoural Cri
"Mohli bychom tam být dřív, kdyby sis máknul a nezastavoval se pořád!" otočil se na něj Tony.
"Ale on už tam skoro je," stěžoval si. Tony se zastavil.
"A jak víš, že o nás ví?" zeptal se zmateně.
"Prostě to vím! Pojď, pojď tudy!" naléhal.
"Bože, ty jsi jak dítě! Někdy bych rád věděl, co se děje v tvé hlavě." Cris se na něj zazubil. "Nebo možná ani ne," přiznal.

"Myslíš, že o nás ví?"
"Jsem si jistý, že o nás neví."
"To doufám. Zabila by mě, kdyby to zjistila."
"Klid... Touto dobou mívá runy pro pokročilé."
"Jo, máš pravdu. Ale co když se to dozví Ron a poví to?"
"Weasley? Toho bych nepopsal jako zrovna všímavého."
"No jo, ale to že každý úterý večer mizím, by zaregistrovat mohl. A pak to říct Hermioně."
"U Merlina, Weasley by si tvé nepřítomnosti nevšiml, ani kdyby na něj křičela."
"Doufám. Hermiona by mě zabila, kdyby zjistila, že mě lektvary doučuješ ty."
"Jo, a to, že spolu pak chrápem, by ji nadchlo, co?"

"Ví o nás!" vyskočil principál ke stropu maringotky. "Zve nás prezident London Mime Festivalu! Píše: Doporučuji předsednictvu vaši účast! Vyplatilo se zaslat jim videozáznam našeho představení!"
"Probůh!" vydechl artista. "Vrcholná událost sezóny!"
"Nemusíte se učit anglicky!" zašpičkoval autor.
"Mně se to nelíbí, mimové se obejdou bez kulis..." zamrčel kulisák.
"Bílá mi nesluší, jsem letní typ!" zahořekovala naivka.
"Sehraji Aiantovu smrt! Úžasný kus!" rozplýval se tragéd.
"A nebude ti vadit, že u toho nesmíš kváknout?" otázal se nevinně satirik.
"Principále, půjč mi ten dopis, ať ho přeložíme společně."
"Principále, je mi líto, za "I" a před "advice you" jsi přehlédl "don't"."

"Pssst...", významně přiložil ukazovák na rty.
"Tiše, opatrně našlapuj, Kvaku. Víš, že naše mise je tajná."
"Vždyť se snažím," hlesl Kvak.
"Neslyšel jsi písknout myš?" obával se Žbluňk.
"Asi ano. Opatrně, ať větvičky nepraskají. Nesmíme se prozradit."
Tak se Kvak a Žluňk prodírali kradmo lesem.
Kuku, kuku.
"Fuj, to jsem se lekl."
"Neviděla nás?"
"Ne, hlavně nedělej rámus."
Začalo se stmívat.
Hůůů.
"Zatracená sova! Vzbouří celý les."
"Neřekls to nikomu, viď?!" ujišťoval se Žbluňk. "Nikdo to nesmí vědět."
Nepozorovaně došli na mýtinu. Tam si s ulehčením oddechli. Dokázali to.
"Pěkně vás vítáme," volala všechna lesní zvířátka a vystoupila z úkrytu.

"Ví o nás."
"Kdo o nás ví?"
"No přece on. Vnímá, jak se okolo něj plížíme ve tmě, cítí nás a slyší, jak dýcháme blízko něj."
"Možná bychom se mohli pokusit ho znovu najít!"
"Ale už jsme to zkoušeli mockrát. Nikdy se nám to přece nepovede."
"Nejspíš se jen nesmíme tak lehce vzdávat. Měli bychom se pokusit znovu."
"Akorát nás to rozesmutní."
"Ale představ si, až budeme spolu! Konečně spolu!"
"Na ten okamžik už čekáme hodně dlouho. Ach, příliš dlouho. Takovou dobu jsme sami..."
"Musíme! Musíme! Hned!"
Glum se odvrátil od svého odrazu na hladině jezírka a smutně si povzdechl.

Země, malá neznámá planeta, věky ostatními ignorována pro svou zaostalost. Tak to aspoň vypadalo. Skutečnost byla poněkud jiná.
Jack nemohl říct, že by si pamatoval z Akademie cokoliv o některé z hromady problémů, které Torchwood, britské veřejné tajemství, řešil. Občas si říkal, jestli některé z těch událostí svou nepřirozenou existencí sám nezapříčinil.
Země už nebyla neznámou. Země se učila. O Zemi se vědělo.
Možná by na sebe mohl být pyšný. Tvoří historii. Starý, smrtelný Jack by byl.
Agent Torchwoodu sledující tříštící se sklo nádrže s 456, muž, držící v náruči svého umírajícího milence, prarodič vraždící své vnouče... cítil prostou hrůzu.

Ví o nás. O všech. Skoro všechno.
Ví, kdy potřebuješ šťastný den a nechá zdvižená stavidla nebes.
Ví, žes podváděl a všechno to na tebe vykecá. V nejhorší možnou chvíli.
Ví, že ses těšil na setkání s kamarádkou, takže těsně před oslavou dovolí chřipce, aby ji sklátila.
Ví, že nechceš do školy, ale nenabídne ti jedinou rozumnou výmluvu.
Ví, že musíš trčet v práci, takže nechá slunce zářit a donutí tě poslouchat ten radostný ruch zvenčí.
Ví, že držíš dietu. Ponoukne přátele, aby tě pozvali do cukrárny.
Ví, že máš hlad. Vyžere ti ledničku.
Zlomyslný bůh? Osud? Ale kdeže.
Murphy.