DMD č. 23. pro 23. 4. 2014. Téma: Přizdisráč

"Znáš ňa, Geralte," řekl Yarpen Zigrin a potáhl z dýmky.
"Víš, že sa ti do tvé práce nepletu. Tak jako ty sa nepleteš do mojej."
"Někdy..."
"Vím, vím. Ale to je vyřízený, ne? Co sem... jo. Nepletu se ti do roboty, ale chápej. Dyž ňa tá potvora nazývala zasraným trpaslíkem a prohlašovala cosi neslušného vo mojej matce, ešče som sa držel, zkurveně. Ale dyž prohlásila, mor na ni, že som přizdisráč, tož Geralte, tak som sa nasral, že som ji zrubal, ani nevim jak."
Geralt se rozhlédl. Příšera byla na kusy rozsekaná po okolí. Yarpen se musel nasrat docela dost.

Monitor zářil do šera, na něm slovo jak kámen hozený po ptáčeti, před ním zamračený vedoucí a vyděšené Sovátko.
„Co to znamená?“
„Složené slovo. Učíš se anglicky, tam jich je!“
„Třeba forget-me-not. To je hezké slovo, ne neslušné!“
„Neříkej, že taková neznáš.“
„Znám jedno úsloví.“
„Řekni..“
„Kdo se bojí, sere v síni.“
„Při zdi,“ doplnil vedoucí zamyšleně.
„Nebude to dělat uprostřed! Někdo by do toho mohl šlápnout! Má strach, ale je ohleduplný,“ uvažovalo Sovátko.
„Ale v síni…“
„On po sobě uklidí,“ uklidnilo ho.
„Proč myslíš?“
„Je přece ohleduplný!“
Když Sovátko odletělo, vedoucí se usmál.
To slovo už mu tolik nevadilo.

Svůj původ odvozoval od národního hrdiny.
Po smrti otce se chopil moci v provincii.
Skrze vraždy a unášení protivníků se stal prezidentem země. Pozměnil si jméno, obnovil monarchii a stal se králem. Absolutní moc udržoval terorem. Na šest stovek lidí mu vyhlásilo krevní mstu.
Začal se bát. Vyhýbal se oknům. Odmítal jíst jídlo uvařené kýmkoliv jiným než vlastní matkou. Téměř nevycházel ven. Mezi palácem a svou rezidencí si nechal vybudovat podzemní chodbu. Pokud náhodou opustil budovy, pak jen se svojí matkou – pravidlo krevní msty zakazovalo zabít cíl, pokud byl doprovázen ženou.
Dnešní mládež by ho označila velmi přiléhavým výrazem: přizdisráč.

"Počkej, na té hrazdě, jak jako létavici ve dvou? To že mě jako rozhoupeš a hodíš a já že se tam kdesi možná chytím volné hrazdy? V saltu? A co, že přitom sám visíš za kolena, to je normální, ale taky je snad normální, že tě tam na druhém konci někdo chytá, ne? Vůbec mě nezajímá, že nemáte dalšího artistu. No to mi ani neříkej, že jsem si měl přivést dvojku sám! A kladina? Na kladinu bez záchranné sítě? Zbláznil ses?"
Artista zanechal potenciální posilu souboru posilňovat se pivem. Naklonil se k principálovi.
"Toho sraba neber. To je o život."

Vím, že jsi na mě čekala. A já tě nechal čekat. Byla jsi trpělivá a stála si u mě, i když jsi ode mne nedostala to, co jsi chtěla, podle hesla „Kdo si počká, ten se dočká.“
Dočkala ses. Ale nejsem to já. Nedokázal jsem to kvůli tobě udělat. A teď jsi vlastně pryč, i když stále natahuješ ruku. Nejsem tak sám. Ale herní plán se otočil.
Teď čekám já. Sleduju, jak mi čí dál tím víc mizíš a nedokážu s tím nic udělat. Rozhodl jsem se příliš pozdě. A ani jsem ti to neřekl.
Jenže ty to stejně víš.

„Musím nouzově přistát.“ oznámil manželce a švagrovi. „Dochází mi palivo.“
Vrtulník dosedl uprostřed lesa. Začalo se rychle stmívat.
„Co budeme dělat?“ zeptala se žena chvějícím se hlasem.
„Neboj se. Půjdu se podívat, kde jsme.“ snažil se ji uklidnit její bratr.
„Nikam nechoď, šváro!“ bezvýhradně přikázal pilot. „Za chvíli bude tma. Nech to na zítra, až se rozední. Mohl by ses ztratit a třeba jsou tu divoká zvířata, možná zločinci. Tady jsme v bezpečí. Zítra se uvidí.“ Kategoricky odmítal další návrhy.
Ráno helikoptéru objevil lesník nedaleko frekventované cesty. Uvnitř byli všichni mrtví, bez jediného zranění. Mrazivá noc si vzala jejich životy.

„Takže to zvopakuju, sejdeme se vo půlnoci za Macyho stodolou, mějte připravený pušky. Šerif je mimo město a jeho zástupce je novej a nevyzná se. Ideální příležitost,“ sliboval Karl.
Dave přikývl. Ale tvářil se nejistě.
„Co je, vole, seš snad nějakej přizdisráč, že se bojíš vyloupit sámošku?“ dorážel na něj Karl.
„Ne, ale co když to nevyjde? Budem všichni nahraný!“
„Neplaš, babo, bude to dobrý. Namastíme si kapsy a budeš moct svý starý koupit tolik hadrů, že se jí vo tom nesnilo.“
„Jak myslíš,“ odpověděl Dave. Pro všechny případy si tu noc strčil za opasek i sekeru. Pro všechny případy.

Drahý otče!
Předem mého dopisu přijměte srdečné pozdravy mé i Liviiny. Sestra je opět schopna dojít do kostela, takže se můžeme spolu za Vás modlit.
Dej Bůh, tatínku, abyste Vám zase bylo lépe. Jak mi psal Viviani, Váš zrak se prý zhoršil. Neklesejte však proto na mysli, Bůh Vám odebral světlo Vašich očí výměnou za slavné objevy pohybu slunečních skvrn, a pro potěchu Vám posílá věrného přítele, který je Vaší zřítelnicí i rukou. Jistě vymůže povolení, aby Vás navštívil Torricelli, takže se budete opět oddávat radostem přírodní filosofie.
Bohdá dle Vašeho diktátu sepíše i Discorsi.
Opatrujte se, drahý tatínku.
Virginie

Držel se schválně nenápadně při zemi, opatrně oťukával dodavatele i kupce, mazal stopy, doklady psal mizícím inkoustem, když bylo třeba, poupravil paměť. Strýc mu občas nadal do přizdisráčů kvůli malému zisku, ale zas tak malý náhodou nebyl vzhledem k poměru riziko / výsledek.
Mizera liškomág zachytil drápem jedno vlákno a obratem mu všechno rozbil na padrť. Nezbývá než zdrhat. Chlapi se potají pošklebují, všiml si. K tomu ty vyhlídky doma.
***
Ještě kousek, aspoň poslední nesnesitelně bolestivé zhoupnutí.
Špičky prstů Evženovy volné ruky se dotkly stěny.
Proměnil se, vyklouzl z pout a bezvládně dopadl na podlahu.
Zároveň se rozlétly dveře. Vyšlehly plameny.

Oni si myslí, že je nevidím. Ve vlastní laboratoři.
Zábavné.
Dva z nich mají slušný potenciál. Zbytek... no, uvidíme.
Ten z Anglie ještě nepochopil, kde je háček. Jed v jídle, jed v pití... jed v pokrývkách.
Ten z Bjørkhallenu, jakýsi Thornvald... Moment, to si vážně myslí, že mu dovolím, aby pracoval s propašovaným polotovarem?
Ačkoliv...
Aha, uvědomil si, že udělal při práci chybu.
Moment, on opravdu nabízí svůj chybný protijed na otestování kolegům?!
Odmítli. Správně.
No tak, trochu odvahy, hochu, vyzkoušej to sám na sobě...
Ne? Vážně radši otrávíš kočku?
A ode mě čekáš, že tě nechám odejít s fanfárami?!