DMD č. 19. pro 19. 4. 2015. Téma: Nesnaž se ukaž se

Zpočátku se oba snažili ukazovat se před tím druhým v nejlepším světle, schovávat své horší stránky, protože zamilovanost je křehká květinka a iluze ještě křehčí, takže ona si denně protrhávala srostlé obočí, nedloubala se v nose a snažila se i po ránu, před prvním kafem, vlídně a mile konverzovat, on si pečlivě čistil nehty a dbal na to, aby neházel špinavé prádlo po podlaze a nenechával zvednuté prkýnko, až se jednou stalo, že ráno nebylo kafe, a on zrovna na to prkýnko zapomněl, příšerně se pohádali - a pak už své chybičky netajili, protože zjistili, že se i tak mají rádi.

Jindřich nikdy neměl snahu na někoho zapůsobit, proč by to dělal. Některé jeho kousky však byly působivé. Toho večera popíjel s Fanoušem na Vyšehradě na lavičce. Dívali se směrem do Podolí, když si František povzdechl:"Mám hlad."
"Už jsem objednal pizzu," ukázal mu aplikaci na mobilu. Jako adresu uvedl Lavička na Vyšehradě směrem k Bráníku.
"Jindřich," představil se do telefonu.
"Dobrý den, jsem tu s tou pizzou, ale je tu zákaz."
"No, tak dojděte nahoru pěšky," položil poslíčkovi telefon. "Dělá, jakoby neměl nohy, píča."
"To teda," zasmál se František. Smích ho přešel při následující Jindřichově větě.
"Doufám, že máš prachy."

„Lotře!“ řval Porthos na svého sluhu, přikrčeného pod stolem. „Nesnaž se přede mnou schovat a ukaž se! Tomuhle ty říkáš šunkové závitky s křenovou pěnou?!“
„Já za to nemůžu,“ kňoural Mousqueton. „To kakao mi do smetany žbluňklo omylem…“
„Protože jsi trouba!“
„Jenže, pane, kdybyste ochutnal…“
Porthos neochotně zabořil prst do hnědé šlehačkové hmoty.
Zvláštní. Ale…
Znovu si nabral.
„Nazval jsem to Musquetonova kakaová pěna,“ prohlásil sluha, obezřetně vykukující zpod stolu.
„Hlupáku,“ zavrčel Porthos. „Jídlo musíš pojmenovat pořádně. Na Mousquetonovu pěnu každý kašle!“
A měl pravdu.
Zatímco zneuznaný sluha skřípal zuby, milovníci sladkostí tomu v tiché shodě začali říkat pařížský krém…
***

Žabák chtěl zapůsobit na druhé. Vypnul hruď a dělal nejdelší skoky, jaké uměl.
Sklidil potlesk.
Myš otevřela ústa překvapením. „To já nedokážu.“
„To bych řekl,“ naparoval se Kvak. „Teď vám ukážu, co nikdo z vás neumí.“ Soustředil se a vyskočil, co nejvýše dovedl.
„Óó“, hlesli přihlížející a zahanbeně se začali trousit pryč.
Kvak se rozhlédl. „Žbluňku, kde jsou všichni?“
„Už se nechtěli dívat.“
„Proč? Tolik jsem se snažil.“
„Snažil ses vypadat lepší, než jsou ostatní. Kdyby tu byl klokan, strčil by tě do kapsy.“
„Co teď?“ zesmutněl Kvak.
Žbluňk ho dobrácky poplácal. „Ukaž, jaký jsi doopravdy a nechlub se tím.“

Temný les do každého, kdo do něj zavítal, zabodl malý střípek tmy. Takový, který vás nutí mít u sebe pořád světýlko a navádí vás k lahvi s dobrou brandy. Jestřáb s Rybářkou strávili v Lese několik dní a tma je málem pohltila. Než porazili Knížete démonů, divoká magie jim prosákla kůží a od té doby jim koluje v žilách. Obyčejná kouzla na ně nemají vliv. Lidská síla jim neublíží.
Přesto se vždycky najde nějaký hlupák, který to zkusí. Nejstrašnější pán lesů vyzval Jestřába na souboj. Jestřábova sekera ho připravila o hlavu dřív, než k tomu Rybářka stihla dodat ironickou hlášku.

"Nesnaž se mi schovávat! Ukaž se, ty zločinče!" pronesl zády ke mně Holmes a zavrávoral.
"Holmesi, já jsem tady," poznamenala jsem s povzdechem.
Detektiv se pokusil švihácky otočit na patách, ale v půli se zakymácel a spadl mi do náruče.
"Tohle už nikdy nezkoušejte!" řekl, když stál opět na svých, nutno říci velmi vratce.
"Holmesi, máme tu problém s Moriartym!"
"Moriarty?" naklonil se ke mně a začal si prohlížet mé dlouhé vlasy. "Ty jsi ale změnil image! Dlouhý vlasy? A co to namalované obočí?!"
Jestli se tohle Moriarty dozví, Záchranná stanice záporných postav bude mít zas o jednoho pacienta více.

Pojem o čase.
Zmizel.
Pořád cítila slunce na nahém těle.
Na plochou střechu sypanou štěrkem vyšla po úzkých schodech. Předtím kolem vonělo jehličí, šlapala v blátě, brodila proudící vodou. Na okrajích Varšavy kdysi vyrostly automatizované továrny ukryté mezi stromy. Ležela na střeše jedné z nich. Možná už celé hodiny.
Dvakrát ji hlas zkreslený počítačem nahnal do úkrytu.
Dvakrát dostala pít.
Jednou si ji prohlížel.
Mohl ji vidět v kteroukoli chvíli a určitě se díval.
Jen jednou si pohrál.
Cvičila, tančila a dotýkala se vlastního těla.
Předvedla každé zákoutí.
"Lehni si."
Další hodinu ležela v tichu.
Teprve teď plakala.
Zoufale.
Tiše.

Našeptávači jsou nenápadní a běžný smrtelník nemá šanci je zaznamenat. Vyskytují se nejčastěji na trasách s omezením provozu: obzvláště milují náhradní autobusovou dopravu.
Našeptávač pronikne uchem do těla a zasáhne váš centrální nervový systém. Mozek postiženého zpracovává signály znějící jako tichý šepot: "Nesnaž se předstírat, jak ti to nevadí...jak jsi nad věcí... Nejsi, a víš to. Víš to, viď? No tak, předveď jim, jak moc tě to štve. Ukaž jim, zač je toho cestující."
Obvykle proto platí, že přítomnost Našeptávače rozpoznáte až ve chvíli, kdy se někdo vedle vás na nádraží zničehonic zvedne a vlastníma rukama roztříská hlásicí amplión.

Prostředí v Q-kontinuu bylo vždy o velké konkurenci. Nestačilo se snažit, svou moc jste museli ukázat.
Q byl v koncích. Co udělá, aby mu jeho síla nebyla odebrána? Jak překoná dovednosti ostatních Q?
Všechno už tu bylo, tvoření planet, forem života, hraní si na bohy.
Ale naučit něco svůj výtvor?
Ne, to ještě nikdo nezkoušel.
Q se lidí tak trochu báli, přišli jim příliš nebezpeční na to, jak jsou hloupí. Nedokonalí. Někdo se při jejich výrobě asi málo snažil. A vlastně... byl tak trochu zvědavý, jací doopravdy jsou.
Ale Q to napraví, trochu je prozkoumá. Lišácky se usmál.
Lusknul prsty.

Akiša běžel tak rychle, jako ještě nikdy. Jen okrajově vnímal, jak se les kolem něj mění, když se nořil hluboko do svých stínů. Pachy byly silnější, zvuky ostré. Byl na lovu.
Tak strašně toužil konečně se tomu poddat, bylo to neskutečně opojné... Vzdoroval celý svůj život, déle už nemohl. Nechtěl.
Ponořil se úplně.
Uspokojením zařval, ale zvuk jeho hlasu nebyl lidský. Jeho myšlenky se rozprchly jako mouchy, vyplašené z mršiny. Ohnal se po nich nespokojeně tlapou.
V dálce před sebou náhle ucítil něčí přítomnost. Bylo to hrdé, silné a sebevědomé. Neznalo to strach.
Stejně jako on.
Rozběhl se za tím.