DMD č. 19. pro 19. 4. 2015. Téma: Nesnaž se ukaž se

Vincent se snažil zlepšovat své malířské umění co to jen šlo. V záchvatech odhodlání pokreslil stohy papírů, maloval od brzkého rána do pozdního večera. Ve snech ho strašilo odmítnutí.
Nakonec ten tlak nevydržel. Všichni jeho obrazy považovali pořád za stejně špatné.
Odjel z Haagu a usadil se v Brabantu. Dělal studie vesničanů, stále dokola, až měl pocit, že se mu z toho motá hlava.
„Měl bys vyzkoušet barvy,“ napsal mu jednou Theo. Vincent se barev obával. Měl pocit, že na ně není připravený.
Ale když barvami konečně stvořil Jedlíky brambor, věděl, že barva je prostředkem k tomu, jak se vyjádřit.

Naše družina měla rozličné členy. Většina byli prostí vojáci, kteří toho moc nenamluvili a hleděli si jen své práce. Moc jsme se s nimi nevídali, drželi se stranou, protože jsme byli děti. Často se u ohně bavili po svém, ale to už jsme většinou spali. Ale přece jen jsem mezi nimi měl své oblíbence. Prvnímu jsme s bratrem dali přezdívku Nesnažse. Tvrdil, že nic nemá cenu, že stejně všichni umřeme. Byl jediný, na kterém si Maedhros vylíval vztek víc, než na nás dvou. A druhý byl Ukažse. S tím byla legrace. Rád se předváděl a krátil nám tím dlouhou chvíli.

Ambarussar, firmy známé,
sedli na mou pohovku:
„Bratře, skvělý nápad máme,
zahrajem‘ si na schovku.“
„Má to smysl ve třech hráti?
Což tak karet partičku?
Či počkejte, až se vrátí,
čtvero zbylých bratříčků.“
„Výmluvy a blbé kecy,
to si zkoušej na holky,
hrát si s námi můžeš přeci,
tak nedělej okolky.“
Rozběhli se bratři milí
v náruč svému osudu,
hlupáčci však netušili,
že je hledat nebudu.
„Deset, dvacet, ukažte se!“
volám z gauče znuděně,
„Hlavy rusé nesnažte se
ukrýt v poli zeleně!“
Vrátili se plni zloby,
vzhlédl jsem k nim z lavičky,
vlasy rudé trefně zdobí
listí, chvůj a větvičky.

„Musíš to udělat přesně takto,“ zaslechla jsem přesvědčivý Siriusův hlas.
„Proč? Já přece věřím tobě,“ oponoval mu James.
„Protože ve skutečnosti není tak moc důležité, co děláš, ale jak to vypadá. A tohle bude vypadat opravdu dokonale přesvědčivě. Nikdo by přece nevěřil, že...“
Zakroutila jsem hlavou. Ti dva se nikdy nezmění. Měli by život začít brát vážně. James má ročního syna, všude kolem nás se dějí děsivé věci a oni plánují další ze svých žertíků.
O co šlo jsem bohužel pochopila až o mnoho let později. Teprve po Siriusově smrti mi Albus prozradil, kdo se tenkrát stal strážcem Fideliova tajemství.

"Je mi líto, Leo. Ten kluk se na to prostě nehodí."
"A Quídlínek se tolik snažil...!"
"Snažil, snažil!" odfrkl Doležal. "Ale moc se nepředved."
"Nechceš si to ještě rozmyslet? Je přece z rodiny..."
"Co je to platný, když pro to nemá ani ty nejmenší předpoklady!"
"Mirku..."
"Nedoprošuj se ho, máti. Přece musíš vidět, že tady se pomoci nedovoláš."
"Ale už toho mám dost!" vyletěl Doležal. "Kdybys, ty spratku, nebyl levej jak šavle, dávno by sis něco našel sám. Pamatuj si, že jsem ti dal šanci jen kvůli tvýmu tátovi, kterej by se v hrobě obracel, kdyby viděl, jak ses vybarvil!"

The man across the table leans closer to me, mouth parted.
Our gazes meet. I tilt my head for a kiss.
I have him where I want him – intrigued, eager, eyes straying to the strap that slid off my shoulder. The prey is captured; I can once again congratulate myself on proving that people are just puppets – that if you try even a little, you can make them do whatever you want.
He holds my hand. The pad of his thumb presses against my bitten nail.
Wryly smiling, he whispers: “This disguise isn’t even skin-deep, Miss. You’re showing me everything.”

Stojím před vrchní radou kyborgů. Načapali mě na místě, kde mi bratr nechal svou přípravu na revoluci. Našli vše, co jsem chtěla použít. Nevím, jestli to zničili, jediné, čím jsem si jistá, je to, že nyní chtějí řádné vysvětlení.
„Snažila jste se změnit systém? Jste naivní nebo tupá? Či snad obojí?“ vysmívá se hlavní z nich. Nepamatuji si jeho jméno. Ach ano, oni mají jména, my máme jen sériová čísla. Jak spravedlivé.
„Nesnažila, pane,“ oslovím ho a sklopím pohled. Nesmím se mu dívat do očí, je to v naší Ústavě. Ale on mě pohledem propalovat může.
„Nesnaž se, ukaž se.“

Největší umění je klid. Prostě jenom stát, dýchat. Zvláštní kapitolou je ustání si publika. Emociprostým pohledem zírat do obecenstva, občas pohnout okem.
Diváci šílí po každém miniaturním pohybu. „Myslíš, že tou malíčkovou rotací předváděl stigmatizaci národů žijících v okolí pólů?“ ptá se dvaatřicetiletá divačka Soňa svého rande. „Ne, to muselo být opovržení nad točením piva,“ odpovídá jí osmadvacítka, která se rozhodla experimentovat.
Squat smrdí čím dál tím víc, kousek od provizorního pódia močí bezdomovec.
„Hlavně je to takový… nekonformní… popisuje to naši dobu,“ domnívá se Soňa. Slečna vedle ní přemýšlí o svém vyholení.
Stačí zůstat klidný, metropole vás bude milovat.

Sny se plní. Většinou ty, u nichž si to nepřejeme.
Když mě vlekli do Angbandu, ještě jsem vnímal čas. Počítal jsem západy slunce, s nimiž se skřeti vydávali na cestu. Dny, v nichž jsem žíznil, mi připadaly nekonečné.
Na podlaze kobky si uvědomuji, že nekonečné nebyly. To pravé nekonečno přišlo teď. Stalo se bolestí a nejistotou, nejistotou a bolestí.
„Nesnaž se mi vzdorovat,“ šeptal Nepřítel. „Nakonec podlehnou všichni.“
Bolesti jsem vzdorovat dokázal. Čemu jsem nakonec podlehl, byla nabídka, slib, že mi dá Idril. A Gondolin. V tom nekonečnu jsem mu věřil.
„Ukaž se,“ usmál se, „královská koruna ti bude slušet.“

„Sláva Jakube, zaškrcení funguje, už to nekrvácí. Můžeš pokračovat.“
„Brandy! Nezkoumám, jak jsem se ocitnul v tvém světě, ale uvědom si, že mám jen holé ruce!“
„Improvizuj! Copak jsi nebyl v Africe?“
„Vždycky jsem měl minimálně svoji brašnu, takže desinfekci a šití. Tady nemám vůbec nic!!“
„Jakube! Tady nejsou záchranáři, nemocnice... co neuděláš, nebude. Přemýšlej!“
„Přemýšlím!“
„Tvůj děda byl krejčí – copak jsi nic nepochytil??“
„Cože?“
„Jo!“
„Bude to příšerná jizva a bolest taky...“
„Ale přežije.“
„Bože... Dobrá. Brandy zapal oheň, já najdu šití a zkusím všechno potřebné sterilizovat...“
„Uáááuuáá, budeš vyšívat?“
„Jasně, vyšiju mu tam kytičky. Neškleb se a sterilizuj!!!“