DMD č. 19. pro 19. 4. 2015. Téma: Nesnaž se ukaž se

Moje snaha předstírat, že jsem vždy nad věcí, mne stojí spoustu námahy. Jenže ono nejde jinak. Představte si modelovou situaci. Někdo Vám nadává za věci za které nemůžete. Snažíte se mu pomoci, ale on vidí jen chybu.
Jaká je nejlepší reakce?
Na všechny dotazy těch co se pak ptají: „Co se stalo?“ odpovím, „neřeš to. To prostě nemá cenu.“
Přitom to chci řešit. Jen jsem z toho již tak unavený a navíc je to stejně k ničemu.
Kolikrát to pak v hlavě probírám ještě několik hodin.
Nebylo by lepší přestat se snažit, být za frajera a ukázat svou pravou tvář?

Odpovědět na otázku, když znáte odpověď, to by mělo být normální, ne? Dokonce i když mluvíte o někom, kdo není přítomen a opakujete to, co vám sám řekl. A pak jste pomlouvačná mrcha...
Dělat ze sebe blbce v práci, mít XYZ hodin přesčasů, to normální není. Pak jste asi nejspíš debil, protože to nikdy nikdo neocení a pro člověka, který nehne po pracovní době ani prstem a přesto má lepší pozici než vy, jste jen pomlouvačná mrcha.
Pro zbytek kolegů jste ještě ke všemu práskač, ačkoliv nemusíte nikomu nic říkat a ani byste to nikdy neudělali.
Už se nebudu ukazovat!

Dva takty písně – a trylek. Dva takty – a trylek. Nádech. A znovu: dva takty, trylek. Pomalu. Rychleji. Ještě rychleji.
Celou frázi.
A trylek.
Celou frázi.
A ještě jednou.
Fráze – ozdoba. Repetice – jiná ozdoba.
Těžký úsek opakovat čtyřikrát.
Celou skladbu.
Odložit flétnu, vydechnout.
Znovu celou skladbu. Tón se řadí k tónu, variace následuje variaci, bezchybně, čistě.
Vydechnout, protáhnout prsty.
A znovu. Holé téma. První ozdoby. Složitější variace. Finále.
Erik hraje se zavřenýma očima, takže nevidí, že Danele zdvihla ruce a vykročila do taneční figury.
Poslepu. Vedená jen jeho melodií.
Přetvářejí svými kroky a tóny svět, a nemají o tom ani tušení.

Sama o sobě s oblibou říkám, že jsem žena činu. A čím jsem starší, tím více mě iritují lidi, kteří mluví o tom, co by chtěli, ale většinou neudělají nic pro to, aby toho dosáhli. Marně jsem se snažila pochopit, proč o tom pak vlastně mluví, když je to tak jednoduché.
Takže já hlásám toto. Nesnaž se mluvit o tom, co chceš udělat, ale ukaž, jaké kroky podnikáš k tomu, abys to splnil.
Ano, i já mám nesplnitelné sny, něco, po čem sice toužím, ale nikdy mít nebudu, ale o nich už moc nemluvím. Raději konám ty, co splnit jdou.

Černé zplihlé vlasy, kruhy pod očima, brýle. Malinko při těle.
Prototyp teoretického kouzelníka.
Nesnažila se předstírat. Proměnila se zpátky a ukázala se v županu. Odskočil, zasedl do hlíny.
„M-minerva McGonagallová!“ vykoktal překvapeně. Zrudnul.
Bylo vidět víc nahé kůže, než by chtěla. Upravila se.
„Jsem poněkud v nevýhodě.“
Vstal.
„Jmenuji se Jamie Braiden, jsem nový učitel. Expert na rostliny.“
Věnovala mu úsměv.
„Doufám, že se nám bude dobře spolupracovat. Musím už jít!“ Srdce až v krku. Nedávala to znát. Cestou ke dveřím se snažila působit tak důstojně, jak jen žena v županu může.
„Nebolí vás pravé rameno?“
Polil ji studený pot.

Už ani nedovedu brečet. Prázdný pohled upírám na bílý papír. Snažím se z toho všeho ještě vypsat, zachránit se, ale chvěje se mi ruka. Celý se chvěji a vlastní zoufalství halím do filosofických myšlenek o pláči.
I oblaka slzí. A nejspíš jenom tak. Ne kvůli rozbitému světu, ne kvůli smutku kohokoli z nás. Otvírám okno.
K čemu je teplo lidského doteku, k čemu jsou poetická slova. Každý se snaží o své přežití a já jsem zůstal sám. Já, déšť a hlubina pod oknem.
Žádné okno. Žádné verše. Ležím tu bez hnutí a jediné, z čeho mohu vyskočit, je tento život.

"Jen intelekt a snaha nestačí, Pepo," domlouvala mu ráno třídní. "Dnes je důležité projevovat pokrokové smýšlení. Kdyby sis aspoň podal přihlášku do Svazu mládeže a ukázal se na několika schůzích!"
Pepík ví, o co jde. Má nejlepší prospěch z celého ročníku a i mistr na dílně si ho chválí. To leží soudruhovi řediteli v žaludku. Ale jak moc mu kazí zažívání, to Pepa zjistí teprve z nástěnky.
VÝSLEDKY SOUTĚŽE V PROSPĚCHU
3. místo Studený Karel
cena: třídenní zájezd k Máchovu jezeru
2. místo Hučín Emil
cena: týdenní pobyt v Tatranské Lomnici
1.místo Šeda Josef
cena: celodenní výlet do Prahy

Dwain Bubble, místní vědátor, jehož život byla sinusoida snadno přehlédnutelných úspěchů a stejně snadno zanedbatelných selhání, si předsevzal, že naše město přiblíží hvězdám.
Během léta sestrojil obří teleskop. S instalací mu pomáhal nejstarší syn.
"Venuše je dnes neobvykle jasná," vysvětlil mi. "Budu ji moci detailně pozorovat."
"Slyšel jsem, že má bejt pod mrakem."
"Pod mrakem? Pche! I mraky se někdy unaví, Barnaby! A já budu připraven."
Zvědavě jsem nahlídnul do kukátka.
"Nechci bejt skeptickej, Dwaine, ale tahle Venuše už neukrývá mnoho tajemství."
"Prosím?"
Bubble mě odstrčil a pohlédl teleskopem sám.
"Vždyť to je koupelna madam Bourdinové! Já toho kluka zabiju!"

"Nikam nepudu," Brajgl si založil ruce na prsou.
"Vole, řikala, že je v pohodě," zavyl Sidol. "Musíme jít, kurva, hrát!"
"Jen si s tím hajzlem promluvím," sykla Mlátička. Její bratr se zoufale nadechl: "Hele, dem s tebou, vyřídíme to a pudem hrát."
"Fajn," kývla.
Mlátička připomínala nakrknutého upíra a měla s sebou Hydrofobní Mejdlo. Za dveřmi tudíž bylo slyšet kroky, ale nikdo neotvíral.
"Nesnaž se dělat, že tam nejseš!" vřískla Mlátička. "Buď chlap a ukaž se!"
Kopla do dveří. Ty se vzápětí otevřely.
"To byl dost neuváženej pokyn, kurva," zahuhlal Sidol, když před nimi stanul chlupatý muž v tygrovaných trenkách.

Nápadníci tlustí i tencí, majetní i chudí přistupovali před princeznu a slyšeli samá odmítnutí.
„Nesnaž se.“, řekla princezna už pátému nápadníkovi v řadě, aniž stačil otevřít pusu.
Další zájemce přistupoval sklesle, ale princezna najednou zajíkavě prohlásila: „Ukaž se...“.
Princ nahodil svůj americký úsměv, napumpoval svaly a postavil se tak, aby jeho kamaše nabídly impozantní výhled.
Princezna se začervenala a záhy byla svatba. Jak bylo nerozumné dát při výběru ženicha na vzhled zjistila záhy. Princ na svém bílém oři jezdil každou chvíli na služební cestu a okolí zámku se začalo plnit břichatými husopaskami a děvečkami, jejichž děti měly zářivý americký úsměv.