DMD č. 19. pro 19. 4. 2015. Téma: Nesnaž se ukaž se

Smrť tuto část svých povinností neměl rád, připadalo mu to poněkud nepatřičné. A tentokrát to bylo ještě horší. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl.
"MÁME TOHLE OPRAVDU ZAPOTŘEBÍ?" řekl do prázdna. Odněkud zpoza nedalekých skal se ozvalo chichotání.
Zatím v údolí se rodilo dítě. Porodní bába se otočila na holohlavého mužíka: "Nechce se mu."
Muž si povzdechl a vyšel ven z místnosti.
Smrť rozhodným krokem obešel poslední balvan. Spatřil ducha starého muže, jak se dívá na západ slunce. Postavil se vedle něj a chvíli spolu mlčky sledovali majestátní scenérii.
"JE ČAS, OPATE."
Smrť napřáhl kosu.
A údolím se nesl pláč dítěte.

O jemných náznacích jako součásti námluv se toho řeklo mnoho. Taky napsalo, stohy písmenek a mezigalaktických klikyháků. Říct něco přímo je pro amatéry.
Celé snažení o romanticky zastřenou atmosféru je ale k ničemu, když váš vytoužený partner postrádá sebemenší schopnost dedukce. Poslal mu květiny (žluté, vražedně nebezpečné). Nabídl mu spoluvládu nad vesmírem. Staletí naznačování. A pro koho?!
Vždyť ten trotl si nevšimne ani homoerotického napětí! Tuhle ho plácl po zadku a doufal, že mu to konečně docvakne. Bylo třeba ukázat, co cítí! Ten druhý ale jen zmateně zamrkal.
„Sakra, Doctore, miluj mě!“ zařval Master a vrhl se Doctorovi kolem krku.

Od jisté doby nabízeli na Jižním městě pálenku pro skutečné borce. Na první pohled obyčejná láhev ukrývala snítku řádně vylouhovaného rozmarýnu.
Co však prvním dojmem budilo jen pramalé obavy, bylo strůjcem nejedné žaludeční příhody.
"Můžu jen říct, že naposledy to koštoval Ivan a jeho zvratky kompletně ucpaly odpad v umyvadle."
"Kámo, mě stejně nezastavíš, už jsem rozpitej, tak přestaň žvanit a ukaž to svoje eso," vyzval Sašu Jiřík a nadšeně přijal bylinkovou challenge.
Té noci ho generál Tvrdošč připravil o vědomí, čest i titul neporazitelného pijana.
"Stejně mi nejde do hlavy, proč ten vůl neřekl, že má alergii na rozmarýn."

„Vím, že mě čeká trest,“ řekl uhlíř. „Ale nepytlačil jsem svévolně, Výsosti, mám rodinu a doma není co jíst. A Vaše Jasnost o dva chycené králíky určitě nezchudne.“
Knížeti se cosi na uhlíři zalíbilo. Pokývl hlavou a řekl: „Chci ti dát možnost zachránit si život. Prý jsi dobrý v pití vína. O mě říkají totéž. Navrhuji ti tedy toto. Potvrdíš-li skutkem svoji pověst a udržíš-li se mnou v pití krok, udělím ti milost. Nevydržíš-li, stihne tě trest.“
Po desátém vypitém poháru byl kníže udiven: „Obstál jsi své pověsti, uhlíři. Udílím ti milost. A abys nemusel pytlačit, jmenuji tě knížecím uhlířem.“

„Co to děláš, Jacku?!“ křičela Elisabeth a hlasem jí vibroval vztek.
„Odplouváme, nevšimla sis?“ utrousil a posunul si klobouk víc do čela.
„Zůstala tam půlka tvé posádky!“
„Černá perla je poslušná loď, nepotřebuje moc námořníků na obsluhu. Bohatě mi stačí těch pár, který jsou na palubě.“
„Ale… přece je tam nemůžeš nechat?“
Jistě, mohl by jí vyložit svůj plán. Že obepluje ostrov a vynoří se na jeho druhé straně, což nepřátelé nebudou čekat. Že s Gibbsem mají tuhle variantu nacvičenou. Že se takhle vyhne zbytečnému krveprolití, které by vyvolal přímý boj.
Ale co… vždyť zá pár hodin to uvidí sama…

Nechala jsem si narůst dlouhé vlasy a odbarvila se na blond. I nehty jsem si přestala stříhat, dokud nebyly dostatečně dlouhé a zaoblené, ač mě to přivádělo k šílenství.
K velké radosti své matky jsem si nakoupila sukně a šaty, krajkové podprsenky, dokonce i boty na podpatku a svědomitě to všechno oblékala do školy.
V písemkách jsem schválně dělala chyby, protože mít samé jedničky nepřipadalo v úvahu.
Opravdu jsem se snažila Ale stejně jsem nikdy nezapadla.
Teď už na to kašlu. Jsem, jaká jsem. Tmavá, ostříhaná na krátko, v klučičím oblečení, s geniálním mozkem astrofyzičky. Jen se na mě podívejte!

Stejná pracovna. Na hodinách pět, na obzoru tušená čárečka prozatím neviditelného svítání. Na područku historikova ušáku upadl sloupec cigaretového popela a tiše, pozvolna se rozpadá.
Hlas:
Já vím, na co se chcete zeptat. Ty schody, že jo? (Chraplavé, trochu rozpačité zasmání.) Jestřába to zajímalo zrovna tak. Připadalo mu to nějak… symbolický. Parta troubů, co se před sebou předvádí. Na to nejdůležitější se ale nezeptal. Pamatuju si, že mně to trochu překvapilo.
(Odmlka)
Byl moc slušnej, aby to pochopil správně, to si myslím. Protože já si nepotřeboval upevnit pozici v partě. Já chtěl udělat dojem na NĚJ.
Ne, opravdu nemyslím Dražana.

Harry pozoroval, jak se jeho syn snaží všemožně zapadnout a „být tím správným Potterem.“ Jenže Albus Severus, přestože se Harrymu nejvíce z dětí podobal, od něj nemohl být vzdálenejší.
Nebavil ho famfrpál. Nešla mu Obrana proti černé magii, naopak ho bavily Lekvary. Neměl rád velkou společnost a návštěvy Weasleyových protrpěl.
Říkal mu, že by se měl snažit být hlavně sám sebou a nehledět na očekávání ostatních.
To se stalo až když Albusovi bylo šestnáct. Zamiloval se do mladého Malfoye a rozhodl se bojovat proti všem předsudkům.
Tehdy se ukázala jeho nebelvírská nátura.
A Harry na něj nikdy nebyl tak hrdý.

Brienne se muži začali dvořit, až když ji král Renly přijal do své družiny. Nechápala to. Neměla s tím zkušenosti.
Ukázalo se, že právě o to šlo, protože se vsadili o její panenství.
Nechtěla žádného z nich už nikdy vidět, ale Lovecký se jí držel jako klíště. Urážel ji, ale zastal se jí proti vlastnímu veliteli. Nabídl jí sňatek, jen aby získal ruku dědičky Tarthu. Potom jí pomohl v boji s psanci.
Když mu kvůli ní hrozila oprátka, neproklel ji. Jen jí se slabým pousmáním řekl, že se za něj měla provdat. Teď jsou odsouzení zemřít jako panna a chuďas.

Po dalších dnech marného luštění znaků z medailonku došel Tom k názoru, že když pohazuje míčkem, je přibližně stejně produktivní. Až jednou..
"Mám to!" zařval.
"Příště mě varuj.." zaprskal Dan.
"Je to jednoduchý! Jenom se tolik nesnaž." křenil se Tom.
"Neštvi!" studoval Dan znaky ještě důslednejc.
"Dobrá, ukaž se!" vzdal to.
"Konec a počátek!" vyhlásil triumfálně Tom.
"To ses teda předvedl..." zamračil se Dan.
"Jak vypadala ta koruna?" zabodl Tom prst do knihy. Dan znechuceně přečetl:
"Každý z korunovačních klenot obsahuje pětinu Velkého krystalu, jako symbol společné síly."
"Co tady bylo původně a je staletí zavřené?"
"Doly.." zasvítili Danovi oči.