Hans Christian Andersen

„Kamaráde, ty ale vypadáš,“ povídá plyšový medvídek cínovému vojáčkovi a tlapkou mu upravuje stříbrné vousy.

Všude se válejí a dovádějí všelijaké hračky.

„Jo, panáčku, jsi v hračkářském nebi! Pěkně tě vítám!“

Ale cínový vojáček se divže nerozplakal, kdyby mohl. V nebi se vůbec necítil.

„Podívej, kdo tu je!“ ukazuje packou méďa.

Vojáček kouká, ale nic nevidí. Náhle však mezi rykem vláčku a chechotem harlekýna zahlédl cíp známé sukýnky. Nožka se stále dotýkala nebes.

Medvídek je oba s pomocí ostatních hraček přenesl a postavil k sobě. Srdce ihned zaplesala! A možná se koukají na sebe vojáček a tanečnice se zalíbením dodnes.

Maličká se nahnula přes okraj šálku, aby se ujistila, že je prázdný.
S nemalými obtížemi hodila uzlíček svých nejlepších šatů a dědictví po mamince do neznáma křehkého porcelánu. Naposledy se rozhlédla po domě své paní. Sama se přehoupla přes zlaté lemování a dlouho se kutálela, až s tichounkým "och" bolestně přistála na svém uzlíčku.
Bylo už jen třeba smíchat slzy domácí víly s jemně mletou arabikou. Lehouce si otřela čelo a vylovila zašlou krabičku. Stačilo si vzpomenout na všechna trápení posledních let a slza se jí kutálela po tváři.
Dno šálku se otevřelo a nový příběh začal psát první slova.

Mým největším potěšením bylo tehdy sedávat v okně vedle květináčů s vonnými popínavými růžemi, pozorovat lidi, kteří chodili dole po ulici a vymýšlet si o nich příběhy. Mamince tahle moje radost dělávala starosti. Bála se, že prochladnu a nikdy se neuzdravím.
V naší šedomodře dlážděné ulici se nacházelo množství krámů a krámků a panoval tam po většinu dne čilý ruch. Hned naproti mému oknu bylo ale zlatnictví, kterému jsem přezdíval U snědeného krámu. Obvykle zelo prázdnotou, majitel byl nerudný, ve výloze zlatnictví se však skvěly nádherné hrací hodiny. Představoval jsem si, že se uzdravím, jakmile si tyhle hodiny někdo koupí.